Bohoslužby v neděli 17. května 2020

O Duchu svatém aneb o růstu církve

J 14, 15 - 21

 

Milost našeho Pána, Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého ať s námi zůstávají!

 

Úvodní verš – Ž 89, 2. 15 - 16:  2 O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení. 15 Spravedlnost a právo jsou pilíře tvého trůnu, před tebou jde milosrdenství a věrnost. 16 Blaze lidu, který zná vítězný hlahol, který chodí ve světle tvé tváře, Hospodine.

  1. Píseň: 161 (VV 64) „Tebe, Bože, chválíme“  //  604 „Buď sláva Bohu, chvála otci“

 

Modlitba: Lásky plný a ve své žárlivé lásce i hrozný Bože, děkujeme za dnešní ráno, kterého jsme se směli z Tvé milosti dožít. Připomeň nám všechen náš hřích – tedy všechno naše bloudění, naše ztrácení se a útěky z Tvé hojivé blízkosti. Postav nám před vnitřní zrak všechny naše zrady Tvé lásky i lásky našich blízkých a drahých. Osvěž nám paměť pro všechnu naši lenost, liknavost, naše okrádání jeden druhého, všechno vykořisťování přírody. Kéž se umíme podívat svým slabostem, závislostem a našim stínům do očí. Kéž si už nic nenamlouváme a nenalháváme. Z hlubokého respektu k Tvému všeprostupujícímu pohledu Pravdy prosíme nyní o Tvé milosrdenství a odpouštění. Dej nám, prosíme, radost z dnešního dne a nového začátku, který nám právě teď nanovo nabízíš. Kéž umíme přijmout Tvou milost přinesenou nám skrze uzdravování, kázání, lásku, život, smrt i vzkříšení Ježíše Krista. Kéž se umíme na jeho dobrou zprávu, na jeho evangelium, spolehnout. Kéž jsme proměněni jeho Duchem, který skrze něj od Tebe vychází a na nás je vyléván. Amen

 

Čtení – Sk 8, 5 - 8. 14 - 17:  5 Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. 6 Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli a když viděli znamení, která činil. 7 Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno. 8 A tak nastala veliká radost v tom městě.     14 Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. 15 Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, 16 neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. 17 Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.

 

        2. Píseň: 367 „Studně nepřevážená“  // 678 „Jeden Pán, jedna víra“

 

Text - J 14, 15 – 21: 15 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; 16 a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – 17 Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. 18 Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. 19 Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. 20 V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. 21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

 

Promluva: Jistě víte, kde stál v Náchodě Bartoňův sirotčinec. V listopadu to bude 10 let, co jej nechal Kraj zdemolovat i přes neskonale obětavé snahy několika lidí – většinou členů našeho sboru – kteří se tehdy organizovali ve společnosti na záchranu Bartoňova sirotčince pro Evangelickou akademii (SPEA).

Budovu sirotčince postavil Josef Bartoň starší v roce 1909 a ta sloužila svému účelu až do 2. světové války. Kapacita byla 60 až 80 dětí. Prošlo jím na 1200 dětí. Z dnešního hlediska byly podmínky dětí v budově možná docela sparťanské (30 dětí v ložnici, společné koupelny na chodbách, teplá voda jednou týdně), ale v tehdejší době se jednalo o moderní budovu a pro děti bez domova a rodičů bylo to, co jim sirotčinec nabízel, luxus. Josef Bartoň do sirotčince investoval své vlastní peníze a podpořil jeho výstavbu i politicky, byl v té době totiž okresním starostou. Rod Bartoňů se ujal budovy i po smrti jejího zakladatele. Synové Josef a Cyril Bartoňové založili v roce 1921 Nadaci Bartoňova sirotčince, ze které byli financováni odcházející chovanci, aby při startu do samostatného života měli nějaký základ. Kdo se v sirotčinci vzorně choval, dostal z nadace nemalý příspěvek.

Problematika sirotků ovšem samo sebou neskončila prvními výstřely II. světové války. Sirotci tu byly od pradávna a jsou tu dodnes. Rád bych však dnes ještě rozšířil náš pohled a pozval nás k tomu, že vlastně i lidé, kterým zdánlivě nic moc nechybí a žijí spokojeně ve své rodině, že i takoví lidé se mohou cítit osiřele.  

Nemůžeme být náhodou také i my někdy sirotky? Necítíme se někdy sami, vydělení? I když máme rodiče na živu, a jakkoliv se o nás dobře starali, stejně se někdy můžeme cítit sami; ne vždy si s rodiči člověk rozumí, a ne vždy cítí jejich podporu. Někdy člověk může mít pocit, že se mu rodiče i za něco mstí, že svou vlastní frustraci a zklamání ze svého života si jakoby vybíjí také na něm, na svém dítěti. To se pak v člověku může začít rozrůstat houští nedůvěry, strachu, lítosti, vzteku... Co se mnou bude, kdo se o mě postará, kdo mi pomůže? Jak se ve světě zařídím? Kdo mě to zas chce uškodit? Naše zraněné dětské já trpí.

A to, prosím, pořád mluvíme ještě o lidech, jejichž rodiče žijí. Co ale pak, když nám rodiče umřou, a my se octneme opravdu sami. „První na ráně“, jak často lidé pak začnou říkat. I ve vyšším věku, když rodiče zemřou si najednou člověk uvědomí, jak je sám (i přesto, že s někým žije a má se o koho starat).

A co teprve, když člověku rodiče odejdou brzy, jako se to stalo panu Josefu Bartoňovi? Nebo když je člověk vůbec nepozná, protože buď zemřeli hned po jeho narození, anebo se ho zřekli, anebo byl malý človíček svým rodičům násilně odebrán a dán do kojeneckého ústavu či dětského domova?

Sirotčí pocity, pocity opuštěnosti, vydanosti, nezabezpečenosti mohou mít i lidé věřící, kteří touží po Bohu a Boha hledají. Můžeme se prát s tím, že nás Bůh zavrhl, že k nám nemluví, že o nás nejeví zájem.  

Mluvíme o tom všem proto, protože jsme v dnešním evangeliu slyšeli Ježíšovo: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ (J 14, 18) Jsem hluboce přesvědčen o tom, že jsme tu dnes proto, protože toto Ježíšovo zaslíbení, tento jeho slib platí. Ježíš nás nenechává osiřelé. Když jsme s Ježíšem, sirotčí pocity slábnou, a někdy se mohou ztratit docela.

Ježíš přišel, aby nám prakticky, konkrétně ukázal, co můžeme proti takovým pocitům a takové opuštěnosti ve světě dělat. Ježíš sám se stal garantem, ručitelem Boží blízkosti. Přišel nám vyřídit a ukázat, jak moc po nás Bůh touží a jak se nás stále snaží jakoby adoptovat z naší samoty, do svého příbytku. Nejen do svého sirotčince, ale do svého domova. Ježíš přišel přinést zásadní a základní lék na každou samotu, ztracenost a zoufalství. Tím lékem je láska.

Určitý typ lásky známe ze zamilovanosti dvou lidí. Kdo se zamiluje, necítí se sám. Má někoho, na koho může myslet, o kom má spoustu hřejivých fantazií, jak ho ten člověk také miluje. Zamilovaní prožívají často i fyzickou blízkost… Jenže zamilovanost pomine. Nejpozději do třech let je fuč. Pokud zamilovanost nevystřídá kvalitní přátelství, kde jsou si lidé věrní, stojí při sobě v dobrém i ve zlém, kde se učí být k sobě navzájem citliví, laskaví a něžní a vzájemně se nepodporují, člověk je zas sám a opuštěný. Vystřízliví a je zas tam, kde byl.

Ježíš ale mluví o trochu ještě jiné lásce. Je to také vlastně zamilovanost, ale ne do druhého člověka, s kterým můžu chodit a spát, ale je to zamilovanost do Ježíše. To je divné, že?! Milovat někoho, koho jsme nikdy neviděli, kdo je navíc prý už dávno mrtev?

Jak je možné milovat Ježíše? Kdo miluje Ježíše, ten vlastně miluje jeho způsob života pro druhé, jeho odvahu, jeho citlivost i přísnost vůči lidské přetvářce. Kdo si zamiluje Ježíše, ten si zamiluje jeho lásku ke všem nedokonalým lidem, ke všem hříšníkům, jakkoliv se učíme všeho špatného a nezdravého se vystříhat. Kdo si zamiluje Ježíše, toho – a člověk na to často zírá jako blázen – si zamiluje Bůh. Na začátku stojí úžas a překvapení z Ježíšovi cesty. Nebo ze setkání s někým, kdo jedná podobně. Na začátku stojí setkání a úžas nad s tím, že je možné zdánlivě osudovou danost měnit. Že sirotek nemusí jednat jen ustrašeně a nenávistně, nemusí se jen bát druhých lidí a bránit se jim (ať už agresí, nebo stažením se do nějaké své ulity, nebo pohrdáním druhými…), ale že může najít sílu k nim přijít a pomoci jim. Udělat pro ně něco dobrého. Na začátku stojí setkání s úplně jiným a nečekaným. A člověk přemožen a začne toužit. Po Ježíši, po jeho lásce, po lásce k sobě. A chce přijmout Ježíše do svého života jako velící princip.  

Když důvěřujeme Ježíšovi, ježíšovskému principu života, začneme získávat odvahu důvěřovat světu a životu i přes to, že nás lidé někdy zrazují nebo využívají, a my se vedle nich cítíme nedůležití, opuštění a odstrčení. (Odstrčení od zdrojů lásky, vřelosti, pomoci, pochopení, přijetí, finančních odměn, výhod, úlev…) I přes tyto pocity se v lásce k Ježíšovu životu pro nás učíme mít rádi sebe. Vnímat se ne jako siroty, ale jako někoho, kdo je milovaný, jehož život má smysl. Jehož život je chtěný.

Můžu se probudit každé ráno a říct si: „jé, Ježíš se na mne těší, těší se ze mne. Jak ho já potěším? Tím že se budu radovat a budu milovat – sebe i druhé.“  V tomto duchu pak můžeme prožít nejen ráno u kafe, nejen dopoledne, než mě naštvou v práci, nejen celý dne, ale i celý život.

Představte si, lze prožít celý život v tom, že jsme chtění, že tu máme své dobré místo, svůj domov – a nejen sirotčinec, jakkoliv ten je pro začátek skvělý a tisíckrát lepší než být na ulici.

Bůh je naším adoptivním otcem, adoptivním rodičem. To přišel Ježíš vyřídit a ukázat - jak to vypadá, když se nás Bůh ujímá. Když se nás Bůh ujme, začneme milovat. A co je milování? Milovat znamená krom jiného také se přestat bát. Přestat se strachovat a závidět. Ustat v tom neustálém ohlížení se, kdo dostal nespravedlivě víc, než měl a hlavně dostal víc, než já.

Snaha o záchranu Bartoňova sirotčince byla z mého pohledu krom jiného výbornou snahou ukázat Náchodu a světu, že je potřeba se za tento Ježíšovský princip života, za Boží lásku v tomto světě bít.

I když je dnes místo krásné secesní budovy hnusné parkoviště, nezoufejme a dál se bijme o záchranu každé lidské duše. Bijme se o duše naše. Je nám k tomu dán Duch advokát, přímluvce, Duch pravdy, ve kterém pociťujeme Ježíšovu blízkost a adoptivní lásku našeho společného nebeského Otce, kteří s námi chtějí být, chtějí s námi být v jednotě, chtějí abychom byli odvážní, rovní, plní lásky a klidu, že máme svůj domov, i když jsme se třeba ocitli zrovna na ulici a lidé nás opustili a nerozumí nám. Duch Boží, který k nám přichází skrze Ježíšovu Boží lásku je v nás, okolo nás, je naším příbytkem.

Amen

       

         3. Píseň: 675 „Přijď již, přijď Duchu spasiteli“

 

Ohlášky:

  • Ve čtvrtek 21. 5. se znovu setkáme ve sborovém domě k biblické hodině od 17:00. Tématem bude svatých obcování.

 

  • Narozeniny slaví Pavla Hoffmanová a Darina Bártová – srdečně gratulujeme!

 

Přímluvy: Prosme za sebe navzájem, abychom měli odvahu se omluvit a smířit. Abychom měli odvahu odpustit.      Pane proměň nás!

Prosme za církev, aby byla místem hluboké pokory a zároveň veliké radosti a oslav Tvého stvoření a stále nového tvoření.      Pane proměň nás!

Prosme za všechny, kdo mají moc nad druhými: rodiči počínaje a konče presidenty a multimiliardáři – dej ať umíme řídit své rezorty tak, aby sloužili Tvé Pravdě!    Pane proměň nás!

Prosme za všechny nemocné a strádající, za všechny bezdomovce a lidi v ústavech a v utečeneckých táborech. Prosme za všechny lidi, kteří nejsou svým okolím přijímáni – dej jim poznávat Tvou blízkost.  Ať potkají lásku v lidech okolo sebe.      Pane proměň nás!

 

Proměň nás, když se společně modlíme:

 Otčenáš…

 

Poslání - Ř 8, 35. 38n: 35 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? 38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

 

Požehnání:           Ať Hospodin Ti žehná a chrání tě

                            Ať Hospodine nad Tebou rozjasní svou Tvář a je Ti milostiv

                            Ať Hospodin obrátí svoji tvář k tobě a obdaří tě pokojem

                                                                                                                        (Nu 6, 24 - 26)

 

  1. Píšeň: 673 „Dej odvahu včas slyšet“