"Miluj!"
„Milost nám a pokoj od toho, který je a který byl a který stále přichází.“
Vstupní verš – Ž 18, 2 – 3. 29: 2 Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší. 3 Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina. 29 Na posměvače jsou schystány soudy, na hřbet hlupáků výprask.
Modlitba: Prosba
Pane, dej mi pokoj, svůj pokoj,
jenž vše převyšuje!
Pane,
kéž dny mé jak letní oblaka
po obloze plynou,
dej tolik odvahy mi,
že prošlapu i pusté stezky,
že zapomenu na trápení,
a úzkosti mé, jak ranní mlha
se rozplynu.
Nauč mě žít podle Tvých přikázání
a denně čerpat z pramenů vod živých.
O sílu prosím Tebe.
Ne vůle má.
Já dobře vím,
že vůle Tvá se stane.
(Jaruška Dusílková Hudcovicová)
Čtení – Ex 22, 20 – 26: 20 Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. 21 Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. 22 Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. 23 Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci. 24 Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. 25 Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, 26 neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.
2. Čtení – Mt 22, 34 – 40: 34 Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se 35 a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: 36 „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ 37 On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ 38 To je největší a první přikázání. 39 Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ 40 Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Nedělní zamyšlení:
Pane Ježíši Kriste, tys na kříži za mě položil svůj život, protože mě miluješ. Miloval jsi mě až do krajnosti, až k smrti. Ve své smrti jsi mi otevřel své srdce, abych se v něm mohl/a ukrýt i se svým neklidem, rozháraností a pocitem viny.
Děkuji ti za tvou ukřižovanou lásku, která mi získala svobodu a která mi umožňuje žít. Prosím tě, dej, ať dokážu přijímat tvoji lásku tak, aby skrze mě proudila na lidi, které mám ve svém okolí.
Dej, ať jsem prostupný/á pro tvou lásku a ať v ní nalézám svůj pevný životní základ.
Poslání – Ř 12, 1 - 2. 6 - 12: 1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (…) 6 Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. 7 Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. 8 Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. 9 Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. 10 Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. 11 V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. 12 Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Požehnání – Ef 6, 23 - 24:
„Pokuj s námi všemi, bratři a sestry, i láska a důvěra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.“ Amen
P 4: D 672 „Dej nám moudrost odvahu“
Neděle 1. 11. 2020 (biblické texty: Ž 18, 2 – 3. 29; Ex 22, 20 – 26; Mt 22, 34 – 40 a 1 Ř 12, 1 - 2. 6 - 12)
Zamyšlení:
Dnes, den poté, kdy jsme si připomněli den reformace, se můžeme zamyslet nad tím, co je tou nejhlubší a nejmocnější silou všeho opravdového re-formování, tedy znovu tvarování a přetvarovávání a přeformátovávání lidského života. Co je tou nejmocnější silou vší změny a nápravy k lepšímu? Zamysleme se nad tím, co má moc proměnit nás jako jednotlivce a potažmo i celou společnost?
Jsou to peníze? Je to moc politiků? Je to organizované násilí či zbraně? Média? Nebo snad léky a farmaceutický průmysl? Je to věda a vynálezy? Technika? To všechno jistě hodně proměňuje naše životy, ovlivňuje to život společnosti a vůbec život na planetě Zemi a začíná to ovlivňovat i život mimo Zeměkouli. Otázka je, do jaké míry to všechno proměňuje veškerý život k lepšímu?! Možná všechny tyto vymoženosti prodlužují život jednotlivcům, umožňují rozmnožení našeho druhu a jeho nadvládu nad všemi ostatními tvory na planetě. Zdá se ale, že jsou to jen pomůcky, které lze použít i velmi nedobrým způsobem a ke škodě celku, k poškozování a likvidaci života. Ani Gutenbergův knihtisk ani Lutherova reformace nepřinesly jen samé dobro a rozšíření pokoje a štěstí.
Tou jedinou proměňující silou k dobrému a k udržitelnosti života je LÁSKA. Znám hodně bohatých lidí, lidí slavných, populárních, lidí úspěšných v tom, co dělají, lidí chytrých a vynalézavých, lidí šikovných, z nichž ale celá řada není vůbec šťastných. Nejsou šťastní, protože jim v životě chybí láska. A naopak znám lidi, a určitě si také na některé vzpomenete, které v životě potkalo spousta trápení, ústrků, nemocí a bolestí, a přesto jsou to lidé radostní, tiše šťastní a pokojní, s nimiž je radost být, jejichž pouhá přítomnost léčí. Proč? Protože se naučili milovat. Protože dovolují, aby skrze ně proudila láska.
To láska nás přetváří v lidi laskavé, odpouštějící, trpělivé, pokorné, zdvořilé, štědré a poctivé. To láska přetváří naše falešné já, které často hledá jistotu a bezpečí v ostrých loktech, útočnosti až nenávisti, zbrklosti, povýšenosti, vulgaritě, chamtivosti a lži a nepoctivosti, to láska nás přetváří v lidi nové, lepší. V lidi, kteří umí milovat a jsou proto i hodni lásky, se kterými je příjemné pobývat.
To láska z nás dělá pravé lidi. To láska nám umožňuje žít s druhými pokojně a šťastně. Pokojný a šťastný život nám nezaručí ani dostatek peněz, ani zdraví, ani vysoké postavení a popularita, ani titul před či za jménem, nezaručí nám to ani původ, příslušnost k té správné rase či národu, ani příslušnost k tomu či onomu náboženství ne. (Znám hodně křesťanů, kteří jsou přes všechnu svou domnělou zbožnost vlastně zlobní, nenávistní, uspěchaní, netrpěliví, neschopní odpustit, nesmiřitelní, nelaskaví, nepohostinní, lakomí a povýšení. Jednoho z nich znám dokonce docela dobře. Každý den ho vidím ráno při čištění zubů v zrcadle. Mně podobných lidí nejsou plné jen kostely, ale i mešity a synagogy, potkávám takové lidi při cvičení jógy, na psychoterapeutických výcvicích, ve sportovních klubech, v politických stranách. Jsou mezi záchranáři i mezi zahrádkáři. Mezi zdravotníky i mezi umělci. Řemeslníky i akademiky, boháči i bezdomovci. Mezi muži i ženami, dětmi i dospělými.) Žalm 14., který cituje apoštol Pavel v dopisu do Říma (Ř 3, 10–12) to vyjadřuje jasně a srozumitelně: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ Myslím, že s tím starým nemilujícím já, před zrcadlem nepostávám po ránu osamocený.
Všichni potřebujeme lásku, protože všichni jsme slabí a všichni podléháme pokušení, zajistit si štěstí a bezpečí a nasycení našich potřeb nějakými dobře míněnými zkratkami. Zkratkami, které nás ale vedou nakonec do situací, které si moc nezadají s peklem. Cesta k pravému životu je naopak dlouhá a trnitá. Je to cesta úzká a málo kdo po ní jde. (Mt 7, 14) Je to cesta lásky. Lásky, která unáší ponížení, bolest i smrt. Je to cesta Boží lásky.
Láska - Boží láska - je univerzální síla darovaná světu k záchraně a k zachování života. Univerzální síla a moc k proměně charakterů jednotlivců i celých civilizací. Je to moc daná nejen lidem, ale celému vesmíru. Láska jako proud životní energie směřující ke spolupráci a ke sdílení, k nasazováním se pro života druhých.
Proto Ježíš v reakci na své odpůrce, kteří ho chtěli zavléct do teologických debat, vyjádřil tresť, a jádro veškeré biblické zvěsti lakonickou citací dvou kratičkých pasáží z Tóry (z pěti knih Mojžíšových):
„‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ (Dt 6, 4–5 – část hebrejského vyznání víry) a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ (Lv 19, 18).
Pro Ježíše je jádrem vší víry v Boha a důvěry Bohu, a tedy důvěra skutečnosti a životu – LÁSKA. Stejně to vnímal i apoštol Pavel, když psal v již zmiňovaném listu Římanům: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.“ (Ř 13, 8)
Schopnost milovat je však u Pavla až důsledek lásky k Bohu a lásky Boha k nám, kterou naplno poznáváme díky Ježíši Kristu. V téže epištole to Pavel vystihuje slavnými slovy: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Janovo evangelium a Janovy epištoly to vidí dokonce tak, že: „Bůh je láska!“ (1 J 4, 8) „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ ( 1 J 4, 7). Každý, kdo pozná pravou lásku, ten poznává Boha, i když o Bohu třeba neslyšel, nebo se o něm zdráhá mluvit, nebo mu jsou nesrozumitelné způsoby slavení Boha, které předvádí jeho současní členové a představitelé církví a náboženských společností. Kdo vnímá že Bůh je láska, nebo že v lásce a milosti, milosrdenství a laskavosti se zrcadlí hlubokost Boží lásky, ten může porozumět tomu, co říká Janovo evangelium slovy: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3, 16–17) Ježíš Kristus je totiž láska. Jeho příběh je příběhem žité lásky do krajnosti. Mluvíme-li o Ježíši mluvíme o lásce. Význam Ježíšova jména „Jeho-šua“ znamená v hebrejštině „Bůh je pomoc“, „Bůh zachraňuje“. A Bůh nás zachraňuje láskou, jak vypráví příběh Ježíše z Nazaretu. Říkáme-li „Ježíš Kristus“, říkáme „Láska (Boží láska) je králem“! Tedy: „Láska je záchranou silou a jediným principem záchrany pro život celého lidstva“! Kdo věří Ježíši Kristu, důvěřuje lásce, jako nejvyššímu principu a nejsilnější energii života.
To že je řada lidí, kteří vyznávají „Ježíše Krista za svého Pána“ a při tom jim jde o vlastně hlavně o vlastní moc, o vliv, o nadvládu nad druhými, že to jsou lidé zlí a hamižní, lidé nevěrní a propadlí neřestem a ubližující sexualitě… nemůže nás odvrátit od lásky Boží! Boží láska tu je i přes lidské zneužívání Božího jména, i přes braní Boží lásky nadarmo.
Za polemiku spíš možná stojí to, že principem života prý není láska, ale přirozený výběr. Boj mezi druhy a odstraňování slabších kusů – tak jak to vidíme v přírodě.
Jenže současná věda upozorňuje na to, co jsme možná rádi přehlédli již u Darwina, totiž, že i v živočišné říši se setkáváme s tím, že vítězí nakonec ty druhy a ta společenství, ve kterých si jedinci pomáhají, pečují o sebe a pečují i o nemocné, kde se jedni umí nasadit pro dobro celku. Kde velmi nemocní se sami izolují, aby nenakazili ostatní. To je láska!
Centrem křesťanské zvěsti (která vyjadřuje jen snad nejzřetelněji to, co říkají i jiné myšlenkové proudy a jiná náboženství) je fakt, že život jednotlivců i celých společenstev spočívá na schopnosti obětovat se a nasadit se pro celek.
Proto život v lásce znamená i život žitý trvalou a hlubokou vděčností za to, co pro nás vykonali stovky generací našich předků, co pro nás činí příroda i všichni naši sousedé a současníci.
Tato vděčnost by nás měla vést k touze se do tohoto proudu obětavé lásky zapojit. Překonat síly, které vedou k destrukci života, a tak i nás samotných a přidat se k síle Boží lásky, k síle Života samotného. K síle toho, „který je kým je“.
Nechme se reformovat. Nechme se znovu přetvořit a přeformovat do tvaru milujících bytostí. Do podoby Božích dětí.
Jak se to dělá? O tom si povíme více příště. Pro dnešek skončím tím, čím často končívám, když oddávám snoubence:
Pravá láska se neudržuje jen citem, který tu chvíli je a chvíli není, neudržuje se ani jen racionálním rozhodnutím, ani jen a jen vůlí a prací, i když to všechno dohromady k udržení a vítězství lásky přispívá. Pravá láska, se získává a udržuje i tak, že když už člověk nemá sílu a neví si rady a lásku v sobě nenachází, o lásku prostě prosí. Prosí v důvěře, že nás všechny nese vyšší či hlubší Láska, která nám pomáhá, když už my sami nemůžeme.
Přeji vám i sobě, ať o tuto hlubší Lásku umíme prosit. Ať umíme tuto Boží Lásku prosit. Ať se umíme Lásce otevírat a přijímat ji.
Amen