Nedělní zamyšlení 6. 4. 2025
Žalm 117; Kazatel 3, 1 – 8, Matouš 10, 32 – 39
V tom známém úryvku knihy Kazatel se píše, že je čas léčit i čas zabíjet. Je čas pro jedno pro druhé, pro všemožné, každá věc má pod sluncem svou určenou chvíli, píše se tam dále, ale každopádně je i čas zabíjet.
Na jednom setkání se seniory, na kterém jsem se nachomýtl, a myslím teď seniory faráře, kteří vedou senioráty naší církve, jsme si u jídla vyprávěli u stolu a vegetariánství a debata se stočila, kdo kdy v životě někdy zabíjel… A ukázalo se, že někteří v tomto umění zabíjet vycvičeni byli. Zabíjeli zejména jako vesničtí kluci králíky, krůty, slepice, a později jako dospělí ovce… ale i skoťátka, štěňátka… někdo loví ryby. Myslivce jsme mezi sebou neměli.
Většinou se lidé přiznávali, že jim samotné zabíjení nedělá dobře.
To jsme pořád u zabíjení zvěře. Ale co zabíjení lidí? V tom naštěstí nikdo ze seniorů vycvičen nebyl a ani tuto zkušenost nikdo z nich nemá. Teď je nám však válka zas o hodně blíž, než byla posledních zhruba 70 let. Poválečná léta byla ještě hodně válkou ovlivněna a poslední tři roku máme ruskou válku proti Ukrajině tak říkajíc za humny.
Základní program pro lidi zní: nezabiješ! Doslovně: nebudeš vraždit. Vede se neutuchající debata o míře křesťanského pacifismu. Máme se do bojů zapojovat či ne? Obranná válka byla po celé věky křesťanské kultury většinově uznávána jako naprosto krajní a vlastně zoufalá, ale přesto jakási oprávněná možnost, jak se bránit proti agresorovi a někomu, kdo přichází, přijíždí, připlouvá a dnes i přilétá škodit, krást, páchat zlo a ničit a vraždit.
Je to opravdu krajní možnost. Asi znáte můj názor, že jsem stále přesvědčen, že takto se mají nejen Ukrajinci, ale i celá Evropa bránit ruskému vpádu na Ukrajinu.
Nechci nikoho o tom však přesvědčovat. Mohu se mýlit. A samo sebou bych nechtěl, aby v té válce a v jakékoliv válce museli umírat naši synové. V tom rozumím všem, kdo chtějí hlavně mír. Ty, kdo však za tuto ideu schovávají vydírání a svůj obchod, ty je však potřeba odlišit. Také toužím po míru. Jsem rád, že papež František toto základní poslání nás křesťanů připomíná.
Dnes jsme si ale připomněli čtením závěru 10. kapitoly Matoušova evangelia i Ježíšovo slovo, které říkal učedníkům, když je vysílal do světa, jako „ovce mezi vlky“ (Mt 10, 16), slovo, v němž prohlásil, že nepřišel přinést pokoj, ale meč.
To by mohlo být dobře použito (a zneužito), jako omluva a dokonce výzva k násilí. A můžeme vsadit boty, že tento výrok v historii válečnictví jisto jistě mnohokrát zneužit byl. Ale je potřeba tento Ježíšův výrok číst v souvislosti. V Matoušově
evangeliu, právě v tom vyslání učedníků, Ježíš chystá své žáky na to, že mají jít skutečně do světa plného zlých lidí, „vlků“, ale mají přinášet pokoj a uzdravovat a vymýtat démony. Nemají se příliš spoléhat na svou sílu a vybavení, ale mají se místo toho spolehnout daleko více na svou holubičí bezelstnost a hadí obezřetnost. Hadi se také nenechají jen tak zranit. Smotají se do klubíčka, schovají si hlavu, nebo se rychle odplazí. Jen zahnaní do úzkých někteří hadi útočí.
Meč, o kterém Ježíš mluví je na obou stranách nabroušený meč, který v nás odděluje to, co vede k životu a k Bohu a co naopak vede k záhubě a od Boha nás oddaluje. Je to meč, která nás odděluje však i ve vztazích od těch, kdo jsou třeba i našimi příbuznými, ale mají jiné vidění světa.
Ten meč, o kterém Ježíš, tak může být symbolem pro případný konflikt, či konflikty, které můžeme mít ohledně Ježíšova vyslání uzdravovat a vymítat zlo, konflikty, které můžeme mít i s našimi příbuznými. Není to však pobídka k tomu, abychom byli nějak za každou cenu konfliktní a vyvolávali hádky – jen proto, abychom se hlásili k Ježíšově cestě obětavé lásky, nemusíme se hned s každým přít. A už vůbec to není pobídka k tomu, abychom někomu přáli smrt, či jej vlastnoručně o něj připravovali! Ten meč je – domnívám se – výzva k jasnému odlišování a rozlišení. Co vede k životu a k Bohu a co naopak od života a od Boha. A poznáme to nejlépe podle lásky. Tak jako to psal apoštol Pavel v 1. listu Korintským: i kdybych mluvil jazyky andělskými, kdybych měl víru, že bych hory přenášel, kdybych sám sebe vydal k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Vlastně i velmi zbožné činy, chování, které vykazuje mnoho náboženských prvků, nemusí být vůbec činění Boží vůle. A lidé, kteří mají plná ústa Pána a Boha a křesťanských hodnot, pokud nemají lásku a jejich řeč i chování vede k rozdělování lidí a poštívá k nepřátelství a nenávisti, nebo rozsévá strach a nejistotu, takoví lidé nezastávají svou řeči a svým chováním to pravé ježíšovské.
Pomalu se blíží Velikonoce, vrcholí postní období. Je proto dobrý čas projasňovat naši mysl a zbystřovat sebezpyt (sebereflexi) a prosit o ostrou schopnost odlišovat v sobě, která hnutí mysli a které emoce jsou hnány strachem o nás samé, o naši pověst o naše přežití, a naopak, které hnutí mysli a které naše prožívání vede k posilování lásky. K posilování lásky k nám samým, lásky, která akceptuje i naši slabost i naši nedokonalost a taktéž se pokojně a milostivě vztahuje chápajícím a odpouštějícím způsobem k druhým lidem.
Prosme o to, aby nám byl nabroušen vnitřní smysl pro odlišování cesty k Bohu a naopak, abychom uměli zabít jako králíka jakýkoliv ďáblův svod. Bez křiku, bez ničících vášní, jen jasně a zacíleně a naprosto zřetelně říci všemu ďábelskému NE!
1Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, 2neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.
144 „Laudate omnes gentes“
1. čtení – Kazatel 3, 1 - 8: 1Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: 2Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; 3je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; 4je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; 5je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; 6je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; 7je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; 8je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.
EZ 38 „Pán Bůh je síla má, všechna obrana má“ sestra Izáková v nemocnici zpívala jedné jeptišce a potom i jejím dalším sestrám, které k ní přišly na návštěvu…
Matouš 10, 32 - 39: 32Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; 33kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. 34Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. 35Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; 36a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. 37Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. 38Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. 39Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
EZ 420 „Bojujte, bojujte dál“ / 406 „Moudrost mi, Pane, dávej“
EZ 381 „Spolu lámejme chléb na kolenou“
Poslání – 2. Korintským 10, 1 - 5: 1Já, Pavel, vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově – já, který tváří v tvář jsem prý mezi vámi pokorný, ale z dálky si na vás troufám. 2Prosím vás, nenuťte mne, až přijdu, jednat s tou troufalostí, na kterou mám podle svého přesvědčení právo, a to vůči těm, kteří nám připisují záměry jen lidské. 3Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. 4Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly 5a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista;
Požehnej vás
Bůh Otec – stvořitel a udržovatel života
Bůh Syn – odpouštějící a přijímající zachránce
a Bůh Duch svatý – dárce odvahy a nových začátků ve víře, v naději a v lásce
Amen
EZ 422 „Dál přece nejdeme sami“