„O utrpení“
1 Pt 4, 12 – 16
Milost a láska, ať se mezi námi rozhojňují!
Úvodní verš – Ž 42, 2 – 3. 12: 2 Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! 3 Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? 12 Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.
- Píseň: 42 „Jako jelen mučen žízní“ // 625 „Jak příjemné můj Pane“
Modlitba: Milosrdný Bože, scházíme se ve tvém jménu, tvé skutky v tomto světě si chceme připomínat, tvé cesty hledáme a tvému slovu chceme naslouchat. Prosíme, ztiš si nás, aby tvá církve netrpěla samomluvou. Abychom v tom, co čteme, co zpíváme a co říkáme a co budeme dělat, až odejdeme z kostela, abychom v tom opravdu rozeznávali tvé slovo a tvoje cesty. Amen
Čtení – J 17, 1 - 11: 1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. 3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. 5A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. 6 Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. 7 Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; 8 neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. 9 Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; 10 a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. 11 Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.
- Píseň: 157 „Chvaltež Boha! Nechť sláva, čest“ // 635 „Tvá, Pane, láska“
Text – 1 Pt 4, 12 – 16 : 12 Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, 13 ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. 14 Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. 15 Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. 16 Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.
Promluva: „Život je utrpení“, pravil Buddha. A - nejen dle mého mínění - nebyl daleko od pravdy. Život je přinejmenším v některých okamžicích hodně těžký. Jak se říkávalo u nás doma: „Život je jeden z nejtěžších“.
Ovšem to není celá pravda. V životě je přeci i spousta věcí, které nám mohou dělat radost, které nás těší, baví nás, povzbuzují nás. Život není JEN utrpení. Víme přeci, že dokonce i v nemocnicích, vězeních, léčebnách, uprchlických a pracovních táborech, a dokonce v táborech smrti se dají zažívat pěkné chvíle a užije se někdy i trocha té legrace.
Nic méně „té legrace“ by mohlo být vždycky víc, že?! Klid, harmonii, radost, veselí, zkrátka pocity štěstí, bychom možná někteří rádi považovali za předepsaný stav věcí, jako by bylo normální zažívat je stále. Všechna bolest, všechen nelad a nesoulad, veškeré spory, protivenství, rozbroje, trápení a krutosti jako by do života vůbec neměly patřit. Jako by se dělo něco hrozného a nepatřičného, když nás něco bolí, když se s druhými přeme, když jsme zraňováni. Proto si asi pak říkáváme, že prožívání pohody, pokojných a šťastných chvil okořeněných nadto laskavým humorem by mělo být daleko častější, než jak to zažíváme.
Jenže ono utrpení do života a k životu prostě patří. Upozorňoval na to již zmiňovaný Buddha, a slyšíme to i od Ježíše: vezmi svůj kříž a následuj mne. Ježíš sám utrpení a strašlivé umírání přijal, neuhnul před ním, nevyhnul se mu, prošel jím.
Ovšem pozor, ani u Buddhy ani u Ježíše nejde o žádné velebení či vyzdvihování utrpení. Ani jeden z nich neříká: trpte, jen tak má váš život smysl. Spíš vyzývají k odvaze utrpení, která nutně život přinese, přijmout a bázlivě před nimi neprchat. Neboť je to právě strach a naše touha vyhnout se a uniknout před těžkostmi, které činí život (s těžkostmi a obtížemi) těžko snesitelný a až nesnesitelný. Naše touha uchránit se způsobuje, že nakonec opravdu trpíme. Bolest je prostě jen bolest, teprve bolest, které se vzpěčujeme se stává opravdovým utrpením.
Při troše zjednodušení bychom mohli říci, že on je vlastně trojí druh těžkostí a utrpení. Za prvé taková, která jsou skutečně nepatřičná a zbytečná. To je utrpení způsobené lidskou krutostí, necitlivostí, neopatrností, porušováním přírodních řádů a zákonů. Bolestí zapříčiněné našimi chybami, tím, že jsme byli buď líní, nepozorní, nebo nedbalí, a nebo naopak moc divocí, nebo jsme překračovali hranice ať již zákonů přírodních a nebo těch mezilidských. Když, například trpím žaludečními vředy, měl bych se ptát, zda jsem se zbytečně a příliš dlouho nestresoval, nebo zda nejím něco, co mi nedělá dobře… Když si zlomím nohu, měl bych se ptát, zda jsem nebyl příliš nepozorný, nešel jsem příliš přes hranice své únavy, svých schopností, zda jsem se nepřecenil, zda vlastně nejsem trochu pyšný… Když se rozvádím, měl bych se zamyslet nad podobnými věcmi: nepřeceňoval jsem své síly, zda nepodlehl jsme svým náladám a vášním, nejsem líný, nemám příliš tvrdé srdce, pro které nejsem s to přijmout jinakosti a slabosti mého partnera?
Existuje také utrpení (to za druhé), které je nevysvětlitelné. Nejrůznější nákazy a nemoci, výbuchy sopek, zemětřesení, cunami, sucha, dlouho trvající deště, kroupy, blesky, bouře, erupce. Tyto živly neovlivníme. Těm se naopak máme co nejúčinněji vyhnout, pokud to jde. „Prostě utéct“, je dobrá rada nad zlato. Nevíme proč se dějí, ale také jsme nebyli u toho, když byl tvořen svět, jak se praví v knize Job, a zřejmě nám vůbec nedochází, jak úžasným zázrakem je, že se většinu času toto rozhýbání živlů neděje, že je právě jen výjimkou potvrzující pravidlo povětšinou pokojného života.
Je ale také ještě utrpení, a to do třetice, na které můžeme být hrdí a které nám přináší zvláštní potěšení a záměrně řeknu „slast“. Je to utrpení, o kterém mluví Petr ve svém dopisu: „když máte podíl na Kristově utrpení“, „jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo“, „kdo trpí za to, že je křesťan“. Trpět proto, že se hlásím celým životem k cestě Ježíše Krista, že se hlásím k jeho programu evangelia a snažím se podle něj žít, to je utrpení, za které se nemusíme stydět, nemusí nás to mást, když jím procházíme a máme se z něj dokonce radovat. Patříme totiž do dobré společnosti. Jako to říká Ježíš ve svém kázání na hoře: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5, 11n) Stejným způsobem procházeli obtížemi, konflikty a utrpením celé generace lidí před námi. Láska v tomto světě prostě naráží na nepochopení, a lidé, kteří láskou chtějí žít, také narážejí.
Když se s někým chci smířit a zároveň si s ním narovnat náš vztah, náš způsob komunikace, což s sebou nese i to, že řeknu upřímně, jak na mě ten druhý působí a že mě někdy jeho reakce, výpovědi či chování zraňují, to se ne vždy setká s pochopením a schopností toho druhého jít se mnou dál. Někdy se náš protějšek urazí, nazlobí, odsoudí nás, pohrdne námi. Nebuďme pak zmatení, nestyďme se! Neudělali jsme nic špatného. Chyba nenastala v našem přijímači (ani vysílači)!
Když se zastanu někoho, koho ostatní odsuzují, posmívají se mu, zdůrazňují jeho chyby, chtějí ho vyštípat z kolektivu, když se takového člověka zastanu, a proto mě druzí začnou pomlouvat a zesměšňovat, jsou to jen obtíže, kterými procházeli stateční lidé po celou historii. Nemusím se divit, natož stydět či si něco vyčítat! To prostě patří k věci. To patří k cestě lidí, kteří se nechávají strhnout Božím milosrdenstvím. To patří k jednotě s Bohem, o které jsme slyšeli v prvním čtení z Ježíšovi velekněžské modlitby.
Jen připomeňme, že ta dobrá společnost, o které mluvil Ježíš, ti „proroci, kteří byli před námi“, nemusí být jen lidé z církve. To jsou i ateisté a příslušníci jiných náboženství. Kdo má „podíl na Kristově utrpení“, je „hanoben pro jméno Kristovo“, kdo je „křesťanem“, není jen ten, kdo je pokřtěn, je členem církve, nebo se vědomě hlásí ke křesťanství, ale to je ten, „kdo činí vůli Ježíšova Otce v nebesích“ (Mt 5, 21). A to může být i ten, kdo o Pánu Ježíši vůbec nikdy neslyšel anebo slyšel tak, že už to podruhé poslouchat nechtěl, protože to byl jen nějaký náboženský žvást v lepším případě jen hloupě sladkobolný, v horším případě nenávistný a zlý, každopádně to ale nebylo slovo pravého života. Což lidé, kteří mají srdce na pravém místě velmi dobře poznají.
Křesťanem je každý, kdo se slitovává, kdo mluví pravdu, kdo je pokorný, kdo chce poznat sama sebe, i když to znamená klesnout hodně hluboko, kdo se nepřetvařuje, není licoměrný, kdo i přes to, že chce nazývat věci a vztahy pravými jmény, hledá odpuštění a smíření a vnáší je do mezilidských vztahů.
Křesťanem čili Kristovcem je každý, kdo obléká nahé, ošetřuje raněné, kdo navštěvuje osamocené, kdo dává najíst hladovým, kdo poskytuje přístřeší bezdomovcům, kdo vyučuje nepoučené, kdo povzbuzuje skleslé, kdo je štědrý, kdo umí dávat, kdo pečuje o přírodu a životní prostředí. (Srov. Mt 25, 31 – 46) Takoví lidé se nemusí prokazovat nikterak hlasitě jako zbožní či náboženští, religiózní či spirituální (duchovní) lidé. Projevem jejich spoléhání se na vyšší moc lásky, jejich víra v Boha se projeví právě i klidnou radostí tehdy, když zažívají nějaké ústrky, nepochopení, pomluvy a nebo opravdu utrpení pro to, pro co se nasazují a za co pokojně bojují.
Ježíš nás nevyzívá k tomu, abychom za každou cenu trpěli. Všemu zbytečnému utrpení bychom se měli naopak vyvarovat. Měli bychom se učit sami sebe a druhé léčit a uzdravovat.
Avšak nesnáze a utrpení PRO toto léčení, utrpení způsobené tím, že se nasazujeme PRO ježíšovskou terapii je utrpením, které nás může posilovat, neboť nám dává na srozuměnou, že děláme správné věci. To je ten kříž, který máme nést - hrdě a statečně! To je součástí oslavování a oslavení Boha. Naše odvaha nést hanbu, kterou Boží vůle zde na zemi sklízí.
Možná bychom se jako církev i jako jednotlivci měli zamyslet nad tím, zda netrpíme vlastně málo.
Není náhodou to, čím trpíme úplně zbytečné utrpení, které bychom se měli snažit rychle vyléčit a vyměnit za utrpení smysluplnější?
Modlitba: Bože, dávej nám moudrost unášet utrpení, jehož smysl neznáme, dávej nám moudrost a odvahu brát si z utrpení, za které si můžeme sami, ponaučení a pracovat na zeměně a na uzdravení a dávej nám schopnost radovat se z utrpení pro evangelium. Amen
- Píseň: 648 „Kristus je má síla“
Ohlášky:
- Bohoslužby budou příští a přespříští týden vždy v Náchodě od 9:00 a v Šonově od 10:30. Druhou neděli v červnu, 14. 6., se bude konat Šonovská misijní slavnost zároveň se slavností konfirmace v Šonově v kostele od 10:00. Letos kvůli vládním opatřením bohužel nebude společné jídlo.
- V úterý od 19:30 bude konfirmační hodina po Skypu
- MB bude od středy na rozbíjení ledvinového kamene, proto odpadá čtvrteční biblická hodina i páteční schůzka dětí.
- Dnešní sbírka určena na potřeby sboru. Připomínáme sbírky na opravu střechy na šonovské faře i na Jeronýmovu jednotu a na hlavní dar lásky.
- Narozeniny slaví Jakub Dvořák, Zdeňka Němcová a Petr Macek – srdečně gratulujeme!
Přímluvy: Prosme každý za sebe i za sebe navzájem, abychom uměli statečně a bez naříkání snášet těžkosti, které by na nás přišly pro konání správných věcí.
Společně prosíme: Pane dávej nám sílu!
Prosme za církev, aby nebyla zahleděna do sebe, ale abychom uměli být otevřeni všem možným způsobům, jak spolupracovat s lidmi mimo církev a pomáhat jim.
Společně prosíme: Pane dávej nám sílu!
Prosme za všechny, kdo mohou určovat životy druhých: za vedoucí, manažery, šéfy, ředitele, předsedy, přednosty, presidenty, primáře, primasy, seniory… ať vnímají svou odpovědnost vůči Bohu a učí se pokoře, horlivosti, smysluplné organizaci práce i lásce. Ať jim umíme být oporou i je kritizovat, pokud je to za potřebí.
Společně prosíme: Pane dávej nám sílu!
Prosme za všechny duševně i tělesně nemocné a strádající, za všechny lidi bez domova, za lidi v ústavech a všech možných sociálních, zdravotních, detenčních a nápravných zařízeních. Prosme za všechny lidi, kteří jsou svým okolím obtížně přijímáni – dej jim poznávat Tvou blízkost. Kéž i my se umíme alespoň občas někomu takovému stát bližními.
Společně prosíme: Pane dávej nám sílu!
Pane, dávej nám sílu i skrze modlitbu, kterou chceme po tobě opakovat:
Otčenáš…
Poslání – 1 Pt 5, 8 - 11: 8 Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 9 Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. 10 A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. 11 Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
Požehnání: Ať Hospodin Ti žehná a chrání tě
Ať Hospodine nad Tebou rozjasní svou Tvář a je Ti milostiv
Ať Hospodin obrátí svoji tvář k tobě a obdaří tě pokojem
(Nu 6, 24 - 26)
- Píšeň: 672 „Dej nám moudrost, odvahu“