Kázání Marka Bárty

Zvukové záznamy:

12.02.2017  Rodinná neděle

 

Psaná kázání

Blaze těm, co pláčou

Záměrně se chci s Vámi dnes zamyslet nad tímto Ježíšovým blahoslavenstvím. (Před)Minulou neděli jsme se notně radovali a veselili z darů života, z dětí nově přijatých do společenství víry a děkovali jsme za krásná léta našich oslavenců a jubilantů.

Dnes si nechme Bohem promluvit do duše zas odjinud. „Lépe navštěvovat domy truchlení než domy hodování.“ Dokonce autor knihy Kazatel nezve ty, kdo chodí do domů radovánek, hlupáky. „Lepší je totiž hoře, než smích.“ A jako by tomu Ježíš nasadí korunu, když řekne: „Šťastní jsou ti, kdo pláčou. Takovým bude blaze!“ Znamená to snad, že jsme neměli (pře)minulou neděli do kostela chodit? Bylo by snad vhodnější v kostele jen plakat nebo se alespoň tvářit zasmušile? Určitě ne! Jen nám bible říká, že radost je větší, když víme, z čeho pochází. A pravá radost pochází z potěšení, z toho, kdy nám nejprve bylo ouvej a potom se teprve dostavila radost.

Když je nám ouvej a trápíme se, tak někdy dokonce i pláčeme. Plakat se dá ovšem z různých popudů a pohnutek; připomeňme si: Člověk pláče bolestí, fyzickou, někdy ale právě i bolestí duše. Často náš pláč podnítí ztráta – ztráta možnosti, ztráta vztahu. Ztráta jistoty, ztráta blízkého člověka, člověka milovaného. Plakat se dá ovšem ale také štěstím, z vděčnosti, při prožitku krásy, při pohledu na krásnou přírodní scenérii, i při pohledu na krásné umělecké dílo, při poslechu podmanivé hudby. Pláčeme při vítězstvích nebo při prohrách. Plakat se dá ale i při loupání cibule, nebo když nás štípe v očích kouř. Plakat se dá samozřejmě i nad sebou, nad tím, jací jsme to zmetci. Člověku je do breku nad stavem společnosti, nad hrůzami, kterou lidé kolem sebe šíří.

Dá se říct, který ten z mnoha podnětů pro pláč měl Ježíš na mysli? Tak jednak bychom se mohli poohlédnout po ostatních blahoslavenstvích, kterými uvedl svou promluvu z hory: blahoslaví tu chudé v duchu, milosrdné, tiché, ty kdo působí pokoj, ty, kdo žízní a hladoví po spravedlnosti. Mohli bychom usuzovat, že když mluví o plačících, nebudou to nejspíš ti, kdo se při vycházení z kina po shlédnutí grotesky popadají smíchy za břicho až jim z očí tryskají slzy, nebo to nebudou s největší pravděpodobností ani především třeba kuchaři slzící nad cibulí.

Bylo by ale rovněž přehnané chtít si představit pod plačícími, či „lkajícími“ - jak překládají kraličtí - jen ty, kdo pláčou nad sebou, nad svými chybami, omyly a morálními selháními. To tu Ježíš nikde nezmiňuje. Říká prostě: „ti, kdo pláčou“. Takže možná přeci jen jsou tu míněni prostě všichni, kdo umí, dovedou plakat, kdo si povolí plakat.

V naší společnosti se plakat přeci moc nenosí. Říká se – hlavně chlapcům – nebreč, nebuď baba! Vzmuž se! – to se říká i dívkám J.  Scéna z filmu Americká krása, kdy se maminka fackuje za to, že pláče. Nepodařilo se jí prodat dům, jak si představovala, nebyla šťastná v manželství a nebyla se sebou spokojená. „Buď zticha, Buď zticha“! (Shut up! Shut up! You baby, you weak! Shut up! Shut up!)

Muži nepláčou. Pamatuji si jak to pro nás bylo trapné, když jeden spolužák ve Švýcarsku v hodině kurzu němčiny na otázku lektorky, co že je jeho hobby, co že rád dělá, odpověděl: „rád pláču“!  Naše představa muže je, že se umí opanovat. Ovládat. Nedává průchod citům.

A do toho: „Blaze těm, kdo pláčou!“ Pozor! Tím Ježíš nenabádá ke zbabělosti, nýbrž daleko spíš k odvaze! K odvaze přiznat si své city. Tím se mimochodem lišíme od zvířat, že nám při silných emocích kanou slzy. Kdo není schopen ronit slzy, ten by buď měl zajít k očaři, protože se mu ucpali slzní kanálky a nebo za farářem či psychologem, protože si zakazuje prožívat emoce a to je horší.

Bible nám dává mnoho příkladů statečných mužů, kteří uměli projevit své city a emoce a uměli plakat. Příkladem za všechny je Král David – statečný bojovník, udatný vojevůdce a přece plakal nad svými dětmi, které se navzájem nenáviděli, bojovali proti sobě a dokonce se zabíjeli. Oplakával hořce i syna Abšonóna, který proti němu, svému otci, vedl povstání a válku. Ježíš plakal nad smrtí Lazara, i když se jej chystal vzkřísit. Plakal i nad Jeruzalémem. A nemusíme nahlížet jen do bible: Osobně jsem poznal mnoho velmi statečných mužů, kteří se byli schopní postavit minulému režimu, byli velmi stateční a přesto dokázali při jiných příležitostech plakat. S vděčností vzpomínám na bratry ze sboru v Chotíněvsi, z nichž většina prošla Duklou - byli to opravdoví rváči se životem, žádní třasořitkové - a také uměli uronit slzu, třeba na pohřbech.

Pláč totiž souvisí s potřebou útěchy a s vědomím možnosti útěchy a potěšení. Pláč je jedinou cestou k útěše. Ne se opanovat, chtít být svrchovaným pánem nad svými pocity, ale naopak uznat, že potřebuji útěchu, že je tu jiný Pán nad mým životem i nad životy mých blízkých a životy všech lidí na celé planetě. Jedinou cestou ke smíření se sebou i s Bohem je pláč, plné prožití všeho - prožití (a tedy přiznání si) bolesti, ztráty, nespravedlnosti, i radosti a vděčnosti, dokonce i nenávisti. Cesta k potěšení k překonání krize, cesta k míru v Bohu nevede jinudy, než přes pláč. Když pláčeme jsme totiž jako děti! Rozum nás do Božího království nedovede. Přemyšlením a spekulováním se nad naše emoce nepovzneseme, jen si k nim zesložitíme nebo dokonce zatarasíme přistup.

Pláč je důležitý při odchodu blízké osoby, při životních změnách. Při rozvodu, úmrtí dětí, úmrtí manžela a manželky, úmrtí rodičů. Na pláč je potřeba si nechat čas. K tomu jsou hrozně důležité například právě pohřby. Nechtějme za pohřby ušetřit – ani peníze, ale ani si nechtějme ušetřit nepříjemné emoce. Pokud si zakážeme prožít své truchlení před druhými na pohřbu, pokud tím, že uděláme pohřeb jen v kruhu nejužší rodiny, zamezíme možnost rozloučit se a poplakat si všem známým a blízkým zesnulého či zesnulé, kazíme tím proces hojení, proces potěšení.

Prosím, dávejme prostor pláči. Nenuťme kluky – ale ani děvčata – aby neplakali. Ten kdo umí projevovat city, najde zdroj potěšení a navíc bude citlivější pro boj prosti nespravedlnostem a příkořím, které – nevíme proč – život uštědřuje. Takový člověk bude schopen hájit pokoj, mír a smíření. Kdo nepoznal cit nepoznal ani soucit. Kdo nepoznal své pocity, protože byl učen, že musí nad svými city panovat a ovládat je a dokonce si je zakazovat, toho opanují jiní, kteří ho zneužijí k boji za nadvládu člověka nad člověkem. Kdo umí plakat, ten se umí přimknout k Hospodinu. Ten umí nalézt zdroj potěšení a duchovní útěchy, ten zná pocity lidí, a ten umí také potěšit.

Kdo umí plakat s plačícími ten se také umí opravdu radovat s radujícími. Ten kdo se učí být jen stále OK, stále se jen usmívat, stále předstírat radost ze života, ten je v křeči, neumí čistě a bez zábran a do hloubky prožívat. Proto je lépe začínat od pláče než od radovánek a hodů. I humor, pohodlí a veselí člověk který umí plakat prožije intenzivněji a radostněji – protože totiž s vděčností. Neboť to už není on sám, kdo se raduje sám v sobě a pro sebe, ale raduje se před Bohem…

Strašlivý je obrázek člověčenství v kojeneckých ústavech, kde děti nepláčí – naučili se, že to nemá význam, protože je stejně nikdo nepochová ani neutěší. Takové děti si nesou do vínku vědomí, že neexistuje žádné potěšení, tedy ani žádná naděje. Takoví lidé jsou potom hrozivě náchylní ke všem možným zástupným potěšením jako jsou drogy, zvrácený sex,  nepoctivé peníze a násilím vynucovaná moc.

Tak už získáváme určité vodítko k pláči, který doporučuje Ježíš: je podstatné to zaslíbení. Ti kdo pláčí, budou potěšeni. Blaze bude těm, kdo pláčí a touží tak po potěšení, po útěše. A i ten, kdo pláče z vděčnosti – Hospodinu – ten prožívá v tu chvíli potěšení. Těší ho, že jsou věci tak jak jsou a ne jinak, ne hůře.

Jen takovou poznámku: Nevím si moc rady se samolibým pláčem nad svou vlastní dobrotou, nad tím, jací jsme zbožní a dobří. Znám pár takových lidí, kteří jsou schopní se dojmout sami nad sebou. Kteří vám vypráví něco, co sami udělali, co dokázali, a při tom roní slzy. Kladu si otázku, zda takoví lidé pláčí opravdu z vděčnosti a nebo zda jejich pláč není spíš prostředkem manipulace s posluchači a hereckým výkonem. Ale Bůh suď! 

Takové podivné projevy pláče by nás neměli odradit a neměli bychom se - po vzoru Davidově, Jeremiášově i po vzoru Ježíšově - ostýchat a nestydět se plakat. A plačme klidně nad sebou samými a nad svými rodinami i nad svým národem a nad svou církví. Ne z dojetí, jací jsme pašáci – protože to by nás už nikdo nemohl potěšit, ale naopak v touze po změně v touze po útěše. Plačme nad tím, že jsou naše rodiny bez lásky, že jsou naše kostely prázdné, plačme nad tím, že tu nemáme děti, plačme nad tím, že evangelium neumíme druhým lidem předat – a budeme potěšeni! Je lepší plakat než se třeba durdil a vztekat. Pláč má zaslíbení, vztek a nadávky ne! Nezlobme se a nesvalujme vinu jeden na druhého. Manželky na manžely a obráceně, společně pak v páru na rodiče ty či ony, nebo faráři na laiky, laici na faráře, všichni pak svorně na poměry a na bývalý režim. Nemudrujme, nevztekejme se ale plačme! Pláč má zaslíbení! Přečtěme si, jak podobně ještě Ježíš mluvil o smutku učedníků nad svou nepřítomností  a připomeňme si zaslíbení, které slibuje:                         

Plačme a prosme ve jménu Ježíšově. Ve jménu toho, který učil plakat, sám plakal a přišel, aby plačící potěšil, aby dal naději těm, kteří žádnou naději neměli. Stávejme se opravdovými lidmi před Bohem, Kristus nám k tomu dává sílu i svého Ducha Přímluvce, Potěšitele. To se mimochodem řekne stejným slovem! Ten kdo se přimlouvá, bude sám potěšen.

Do kostela se chodíme radovat, ale radovat ne jen tak, nýbrž radovat z toho, že po pláči a prosbách za pomoc jsme byli potěšeni a byla nám dána naděje. Z víry v tuto naději  a nehynoucí lásku se při našich shromážděních radujeme. Takže naše domy nejsou domy radovánek, ale domy hluboké radosti která vzešla z pláče, z pláče po Božím království.