Co je Božího, Bohu!

29. neděle v mezidobí (cyklus A) - příprava pro domácí bohoslužby  18. 10. 2020

Mt 22, 15 - 21 (Co je Božího, Bohu)

 

Ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha Svatého.  

Vstupní verš – Ž 25, 6 – 9: 6 Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. 7 Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine. 8 Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. 9 On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.

         P 1: EZ 177 „Nuž Bohu děkujme“

Modlitba:            Pane Bože,

Často máme strach.

Strach z toho, co přijde.

Strach ze smrti.

Strach ze všeho, co nám připadá cizí.

Stach jeden z druhého.

Strach o zemi, o náš svět.

 

Prosíme, daruj nám důvěru a sílu,

Dej, abychom se strachem nedali svázat.

Dej, abychom poznali, že láska je víc.

Dej, abychom uměli volat k tobě.

Modlit se.

 

Když zní tvůj hlas, náš strach může mizet.

Daruj nám uši, které slyší, a srdce, které věří.

Amen

 

1 Čtení – Iz 45,1.4-6:  1Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány. 4 Kvůli svému služebníku Jákobovi, kvůli Izraeli, vyvolenci svému, jsem tě zavolal tvým jménem; dal jsem ti čestné jméno, ač jsi mě neznal. 5Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, 6 aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není.

 

         P 2: EZ 203 „Pán Bůh je láska“ nebo EZD 635 „Tvá, Pane, láska“

 

2. Čtení –  Mt 22, 15 – 21: 15Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. 16 Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. 17 Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ 18 Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. 20 On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ 21 Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ 22 Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

 

Zamyšlení:

Na Ježíše opět strojí léčku. Ježíš totiž provokoval a dráždil náboženské autority. Přel se se svými souvěrci víc než s Římany. Přijel do Jeruzaléma na oslu a nechal se davem oslavovat jako davidovský král. Vyhnal penězoměnce z chrámu. Strážci pravověří ho mají plné zuby, a proto strojí léčku. Přicházejí za ním nejprve s lichotkami a potom s velmi nebezpečnou otázkou, která je dobře nastraženou pastí.

Lichotí, jako by másla ukrajoval: „Víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy, na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“ Je to ten druh lichotek, který zavazuje a vlastně vydírá. Teď má Ježíš odpovědět otevřeně, bez obalu a bez ohledu na to, co mu odpověď přinese. Důležité si je všimnout toho posledního vyjádření: nebereš ohled na člověka. Toto znění je už výklad, v originále čteme: nehledíš na tvář lidí. Jde totiž o slovní hříčku, neboť z Ježíšovy odpovědi nakonec vyplyne, že na tvář člověka (lidí) hledí.

Úkladná otázka, která následuje po lichotkách, zní trochu jinak, než jak by si ji mohl leckdo dnes vyložit. My za tím trochu můžeme slyšet: „Má slušný člověk platit daně?“, nebo: „Je dovoleno poctivému člověku daně nezaplatit?“ Pro Židy zněla otázka jinak: Je dovoleno zaplatit císaři, který si dělá nárok na zemi, která patří Hospodinu, jenž zaslíbil na věky trůn této země potomkům krále Davida? Římané jsou tu jen okupanty, kteří se neprávem zmocnili vlády. A jde skutečně spíš o léčku teologickou než o politiku, neboť Židé byli již po leta zvyklí na nadvládu Babyloňanů, Peršanů a dvou různých řeckých dynastií Ptolemaiovců a Seleukovců. (Stejně jako pro Čechy bylo někdy jednodušší snášet vládu někoho cizího, než se smířit s tím, že by nám měl vládnout někdo z našeho vlastního národa a tak se nad nás třeba povyšovat. Tento trend v jisté formě přetrvává v Česku dodnes.) Jde tedy předně o léčku z oblasti víry a z oblasti prokazování, jak moc jsme horliví a jak moc umíme spoléhat jen na Hospodina, důsledky by ale odpověď v oblasti politické moci měla.

Otázka tiše předpokládá, že správnou odpovědí je ta, kterou půjde jen obtížně vyslovit. Když totiž Ježíš řekne „neplatit!“, bude to znamenat v podstatě výzvu k povstání. Ježíš by si takovou odpovědí navíc odradil celníky v řadách svých stoupenců. Naopak, kdyby řekl „platit!“ – ztratil by tvář a odradil by si všechny ostatní stoupence a zástupy. Jestliže ho před krátkým časem vítali jako davidovského krále, nejspíš neočekávají, že by chtěl přenechat davidovský trůn římskému prefektovi.

Jenže Ježíš tuto léčku prohlédl a nahlas to říká: „Co mě pokoušíte, pokrytci?“ Nechce se nechat chytit do pasti, a bude i odpovídat tak, aby se nechytil. Zároveň je ovšem otázkou jisté cti disputujícího, aby odpověděl a aby nějakým způsobem – pokud možno bezpečným – svůj názor alespoň naznačil. Ježíš tedy odpovídá jinak, než by odpovídal třeba přátelům v bezpečném prostředí. Nelze tedy z Ježíšovi odpovědi vyvozovat nějaké přímočaré pravidlo pro vztah křesťana ke státu.

Ježíš s farizei a herodiány sehraje trochu divadlo, vlastně takovou parodii obchodního soudu. „Ukažte mi peníz daně!“ – nechává si přinést předmět doličný, denár, a zkoumá jeho vlastnictví: „Čí je tento obraz a nápis?“ Téměř, jako by ze sebe dělal hloupého a ptal se: copak je to za divná písmenka, psaná zleva doprava, opačně, než jak se slušná písmena píší? A komupak patří ta hlava? A oni se nachytají a poslušně odpovídají: Císařovi.

A odpověď je pak jakoby automatická: Má-li císař tu minci podepsanou, taku mu ji vraťte. To je odpověď, která nakonec musí uspokojit kolaboranta, celníka, ale i oficiální kruhy, které též udržují s Římem korektní vztahy. Uspokojen bude ovšem i případný povstalec, který mezi řádky zaslechne: denár s císařskou hlavou hoďte císaři na hlavu. Bojkotujte římskou měnu a vůbec všechno římské zboží…

Ovšem oba tábory si to mohou vyložit i přesně opačně, a pak budou lidé z oficiálních kruhů znepokojení, zda náhodou Ježíš nevybízí k revoltě a povstalci se mohou zaleknout, zda Ježíš vlastně nepřemýšlí konformně.

Ještě více znepokojující je však druhá část odpovědi. Mince patří císaři, protože je na ní jeho obraz. A co patří Bohu? No přece člověk, protože je stvořen k obrazu Božímu, nese na sobě jeho obraz (Gn 1, 26). Bohu patří ale i izraelská země, protože ji Bůh svým dětem zaslíbil, a nejen to, patří mu celý svět, protože jej stvořil!

A potom je to jak? Tak, že Bůh ve své moudrosti ustanovil nad zeměmi vládce, kterým se máme podřizovat, protože není moci, leč od Boha (Ř 13, 1)? Anebo platí spíš „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Sk 5, 29, srovnej Ex 3, 18 a Ex 6,10)? Patří vůbec císaři něco jiného, než ten obraz na minci? Všechno ostatní (včetně císaře samého) patří Bohu.

Na otázku, která byla provokací, dal Ježíš provokativní odpověď. Předem na to upozornil a vlastně znovu obrátil otázku zpět na tazatele (srov. Mt 21, 24). (Což je vlastně klasický způsob židovského uvažování a disputování? Tak to popisuje i klasický židovský vtip: Ptá se Matásek Khóna: „Poslyšte Khón, proč vy židé vždycky odpovídáte otázkou?“ A Khón na to: „A proč bychom nemohli?“)

Vlastně se v evangeliu nedovídáme, jak si Ježíšovu odpověď jeho vyzyvatelé přebrali. Nechali ho a odešli. Zřejmě proto, že je odpověď ani nezajímala. Zajímala je nastražená past, a do té se Ježíš nechytil.

Odpověď, která je provokativně otevřená, bychom měli takto otevřenou ponechat, aby znepokojovala i nás. Ale připomeňme si přeci jen ještě na závěr: Bohu patří vše: stvoření, Zalíbená země, a především člověk, který je stvořen k Božímu obrazu, a také lidské svědomí, které se má Bohu (nikoliv císaři) zodpovídat. Na císaře toho zbývá poměrně málo.

Císaři však patří obraz na minci. Na začátku hovoru tvrdili farizeové a herodiáni, že Ježíš nehledí na lidskou tvář (tvář lidí); na konci se ukazuje, že na ni hledí. Císaři patří to, že v něm Ježíš vidí člověka. Ne božstvo, ani ne ďábla nebo pekelnou šelmu, nýbrž prostě člověka. To je věc, která císaři i všem dalším jemu podobným skutečně patří. Jsou to (jen) lidé.

(inspirováno výkladem Jiřího Mrázka)

         P 3: EZD 672 „Dej nám moudrost, odvahu“  

Přímluvná modlitba:

Pane, Ty jsi světlo světa a také od nás žádáš, abychom svítili.

Často nám svět připadá zlý a temný. Uvědomujeme si četné nedostatky svých bližních. Mrzí nás, že život v naší zemi nese tolik znaků lidské porušenosti. Přáli bychom si, aby vše bylo lepší.

Vkládáme svou touhu i do svých modliteb.

Ale ty chceš, abychom také světu přinášeli, co od tebe dostáváme.

Spravedlnost, mír, porozumění, snášenlivost – to lidé potřebují jako sůl.

Děkujeme, že nás povzbuzuješ v naší malomyslnosti a že nás nenecháváš dlouho na pochybách, když nevíme, co bychom mohli udělat.

Děkujeme, že nám ukazuješ, že mohou být užitečné i malé krůčky.

Dej, ať jsme světlem svým nejbližším, svému okolí a světu, ve kterém žijeme.

 

Tiché osobní modlitby za lidi, kteří potřebují pomoc; za slabé; za ty, kdo rozhodují za druhé; za mocné; za pečovatele a zdravotníky; za ty, kdo druhým přinášejí útěchu…

Otče náš…

Poslání –1 Tes 4, 1 – 5. 9 – 12: 1 Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu. 2 Vždyť víte, které příkazy jsme vám dali od Pána Ježíše. 3 Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti 4 a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, 5 ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha.     9 O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. 10 A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. 11 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. 12 Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

Požehnání: Dt 31, 7a. 8:

„Buď rozhodný a udatný. Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě; neboj se a neděs.“ Amen

 

P 4: EZ 485 „Král věčný nás požehnej“