Milí přátelé!
„Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi.“ (Ž 124, 8) Toto žalmistovo slovo může posloužit jako pozdrav a uvedení chvíle nedělního ztišení v našich domovech, a také jako připomenutí, že bohoslužby – služba Boha nám i naše nasměrování k tomu, jak máme Bohu sloužit my – se nemusejí vůbec nutně odehrávat v kostele či na místě k tomu tradičně vyhrazeném, za zvuku varhan nebo harmonia a za přítomnosti faráře či kněze. Pomoc Boží je pro nás všude dostupná, protože on je tvůrcem všeho. Bohoslužby se mohou odehrávat na kterémkoli místě. „Přichází doba, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ (J 4, 23)
Jedním z témat, které nám nabízí současná doba je téma našich potřeb. Vstupní verš dnešních bohoslužeb je proto z knihy Přísloví ( Př 30, 7 - 9): „O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: ¨Kdo je Hospodin?¨ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.“
Modlitba:
1 Čtení: Ex 16,2n.11-16a.17-27.31.35: „Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ (…) Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: ‚Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.‘“ Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (To je: „Co je to?“) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“ Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval. Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to. Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi. Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána. Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi. Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“ Když přesto někteří z lidu sedmého dne vyšli, aby sbírali, nic nenašli. (…) Dům izraelský pojmenoval ten pokrm mana. Byl jako koriandrové semeno, býlí, a chutnal jako medový koláč. (…) Izraelci jedli manu po čtyřicet let, dokud nepřišli do země, v níž se měli usadit; jedli manu, dokud nepřišli na pokraj kenaanské země.“
Základ pro rozjímání: Mt 6, 11: „Náš denní chléb dej nám dnes.“
ROZJÍMÁNÍ
Přímluvné modlitby a modlitba Páně
Nechme se učinit posly toho, co Ježíš učil – Mt 6, 31 - 34: „Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“
Požehnání: „Ať Hospodin nám žehná a chrání nás,
ať Hospodin rozjasní nad námi svou tvář a je nám milostiv,
ať Hospodin obrátí k nám svou tvář a obdaří nás pokojem.“ AMEN (Nu 6,24–26)
Píseň 4. EZ 487 „Amen, Otče, rač to dáti“
________________________________________________________________________________________________________________________________________
ROZJÍMÁNÍ:
Současná doba nás nutí – a je to v pořádku – abychom se hodně v ledasčem omezili. Není to vždy příjemné, ale jsme vděční, s jakou zodpovědností většina lidí k hygienickým opatřením přistupuje. Je nám většinou jasné, že jde o život. Když možná ne o ten náš, tak určitě o životy těch, kteří by nakažení virem nemuseli přežít. Jde o životy starších lidí, lidí již teď vážně nemocných a také těch, kdo nesou největší tíhu zodpovědnosti a nejvíce se namáhají pro nás pro všechny: zdravotníků, pečovatelů a lékařů.
Stojí za povšimnutí, že moudří lidé většinou obtížné a krizové situace hodnotí také jako šanci. Šanci se něco naučit, dozvědět se o sobě něco, co jsme ve shonu dřívějších a zdánlivě šťastnějších dní možná přehlíželi, šanci zrát a přehodnocovat dosavadní způsoby života. I pandemie nového modelu zákeřné chřipky může být takovou šancí.
Hrozba coronaviru jako by se navíc velmi dobře hodila do postního období. Jak šířící se nákaza, tak i půst nás upozorňují na dvojí - jde o život, to za prvé, a za druhé, je potřeba snížit nároky, abychom si to uvědomili a aby nám ohrožení života mohlo být cestou k zrození života nového.
Podobně se vedlo Hebrejům, když šli spolu s Mojžíšem ze zajetí do svobodné země. V Egyptě se měli sice relativně dobře – vždyť také dřeli jak barevní, tak si ty plné hrnce jídla zasloužili – ale nebyli sví, nebyli svobodní, byli jen výrobními nástroji a ne pravými lidmi. Než došli do země, kde se měli učit novým způsobům života žitého v plnosti lidství v plnosti toho nejlepšího, co je pro nás lidi možné (co pro nás Bůh připravil), museli projít pouští, na které dostávali jen odměřené dávky jídla každý den. Co by si chtěli uchovat, nasyslit, do dne příštího, zkazilo by se.
Hebrejci museli projít dlouhou školou spoléhání se na dary života, školou důvěry v Boží pomoc i v situaci velmi nezajištěné a nebezpečné. Prošli výcvikem, jehož smysl a tresť vtělil náš Mistr do modlitby, kterou miliony a miliony lidí od doby jeho pozemského působení opakují již dva tisíce let: „Chléb náš každodenní dej nám dnes.“ „Kéž máme dávku toho základního, co stačí na přežití tohoto dnešního jediného dne! Ne víc, ne ale ani méně! Víc dnes nepotřebujeme. O víc se teď nechceme starat. Nepotřebujeme než přežít, abychom se mohli věnovat daleko důležitějším a podstatnějším věcem.“
„Zní to hrozně!“, „Kde jsou radosti z nadbytku, z dobrých jídel a výdobytků našeho snažení?“, možná namítneme. „Kde je všechno to báječné člověčí kulinářské umění?“ „Kde je zdravá a rozumná potřeba zajistit se?“ „Není to nepřátelské k životu a jeho radostem a darům?“ Ne není. Modlitba Otčenáš je určena pro dobu před příchodem Božího království („Přijď království tvé…“). Je to modlitba pro dobu nedokonalé a všemi těžkostmi a krizemi zatížené přítomnosti. Jistě, že Ježíš věděl i o plnosti o radostech života. Jistěže věděl, že na hostinách se podává víc jídla i pití, než pro všechny stačí na jeden den a že je to skvělé! Sám se hostin rád účastnil, k jejich hojnosti často i přispíval, až jej někteří nazývali dokonce žroutem a pijanem. Hebrejské a Ježíšovo učení a zkušenost jsou daleky všeho asketismu a okázalého odpírání si krás života.
Ale dnes je období půstu, tedy doba, kdy máme přemýšlet o naší cestě k pravému lidství; dnes také probíhá celosvětové krize, kdy si můžeme a máme nechat projít hlavou i srdcem, co jsme to za celosvětovou civilizaci a jak bychom mohli být civilizací lepší. A proto je čas se modlit: „Bože, Pane nad životem a smrtí, dávej nám moudrost a sílu spokojit se s tím, co máme. Dávej nám objevit, že život nespočívá v nadbytku a luxusu. Kéž pochopíme, že kvalitu života nezajistí konzumování a obklopování se hojností. Kéž máme odvahu a dostatek důvěry poznávat pravou hloubku života při prodlévání v pokoji a míru se sebou a s druhými lidmi i v přírodě, kterou jsi spolu se vším stvořil TY, který nás neskonale převyšuješ a jsi hloubkou a smyslem všeho. S TEBOU žít usmířeni, v pokoji a v míru je pravé štěstí a pravý život.“
Jistě, že se nebudeme bránit jednou zas zasednout k dobrotami přetékajícím stolům spolu s množstvím přátel – je to, jak jsme již trochu připomněli, jeden z oblíbených Ježíšových obrazů Božího království! Hostina! Jako na svatbě! Ale pro tento čas, „kdy ještě Ženich nepřišel“, kéž nereptáme, kéž se dokážeme solidarizovat s těmi, kdo mají méně než my, kdo potřebují pomoct. Život je důležitější než hmotné zajištění a jistota, že já sám mám v mrazáku ještě jídla na tři měsíce. „Život je teď“, jak se pěkně jmenuje jedna kniha od Anselma Grüna. Pravý život je právě v tomto okamžiku a je velikým uměním a moudrostí to pochopit a prožít. Man hú – Co to je? Mana! Mana – božský pokrm Boží přítomnosti, Boží blízkosti TEĎ!
Letošní půst doprovázený řáděním nemocí covit-19 může být dobrou školou i zkouškou, zda jsme schopni s vnitřním hlubokým klidem a odvahou přijímat omezení a hledat díky nim cesty k sobě samým, cesty k těm nejbližším, které teď máme daleko intenzivněji vedle sebe než dříve a také, zda jsem schopni a ochotní hledat cestu k Bohu.
Jak obstojíme?!
PS: Za domácí úkol si může, kdo bude chtít, najít, kde se v biblické knize Přísloví píše: „Lepší jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než maso z vypaseného býka a k tomu nenávist.“