Vezmi svůj kříž a následuj
22. neděle v mezidobí: Mt 16,21-27 (Jer 20, 7 - 9 a Řím 12, 1 - 2)
Pozdrav: Milé sestry a milý bratři, milí přátelé v Kristu, přivítejme se v síle Ducha svatého do přítomnosti království nebeského Otce. Bůh se všemi vámi!
Introit - Ž 63, 2 – 4: 2 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. 3 Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; 4 tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
1. Píseň: EZD 611 „Není lepší na tom světě“
Modlitba:
Čtení - Jer 20, 7 - 9: 7 Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. 8 Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. 9 Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.
2. Píseň: EZD 627 „Má duše Boha velebí“ / 631 „Nám pomoz“
Text - Mt 16, 21 - 27: 21 Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. 22 Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ 23 Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ 24 Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 25 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. 26 Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? 27 Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.
Promluva:
Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev. Budete-li vskutku podle tohoto slova jednat, budou branami tohoto domu vcházet králové, kteří budou sedět po Davidovi na jeho trůnu, budou jezdit na voze i na koních, král i jeho služebníci i jeho lid. Neuposlechnete-li těchto slov, přísahám při sobě, je výrok Hospodinův, že tento dům bude obrácen v trosky.“ (Jer 22, 1 – 5)
Takovými řečmi i symbolickými činy Jeremiáš vzkazoval obyvatelům Judského království a jejich elitám a vládcům, že svým chováním a smýšlením na sebe jen uvalují zkázu.
Díval se například hrnčíři pod ruce a tu mu přišlo Slovo Hospodinovo, že tak jako hrnčíř nepovedený kus prostě zas zpět splácne, udělá z něj kouli a z té začne vytáčet nový kus, tak i Hospodin si může vytvořit nový lid, lepší, poslušnější a milosrdnější.
U hrnčíře si Jeremiáš na Boží popud zakoupil nádobu a před očima starších lidu a starších z kněžstva ji roztříštil a před tím volal (Jer 19, 3 – 5. 7-9): Králové judští a obyvatelé Jeruzaléma, slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Hle, já uvedu na toto místo zlo. Tomu, kdo o něm uslyší, bude znít v uších. Opustili mě, cizím mi učinili toto místo a pálili na něm kadidlo jiným bohům, které neznali oni ani jejich otcové ani judští králové, a toto místo naplnili krví nevinných. Vybudovali posvátná návrší Baalova, aby Baalovi jako zápalné oběti pálili v ohni své syny. K tomu jsem jim přece nedal příkaz, ani jsem o tom nemluvil, ani mi to na mysl nepřišlo. (…) Na tomto místě rozbiji na střepy záměr Judy a Jeruzaléma, způsobím to, že padnou mečem před svými nepřáteli, do rukou těch, kdo jim ukládají o život; jejich mrtvoly vydám za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu. Způsobím, že toto město bude vzbuzovat úděs a posměch; každý kolemjdoucí nad všemi jeho ranami posměšně zasykne úžasem. Způsobím, že budou jíst maso svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat maso druhého v obležení a tísni, až je budou tísnit jejich nepřátelé a ti, kdo jim ukládají o život.“
Co myslíte, děti, měli Jeremiáše rádi? To víte, že neměli. Zabít ho chtěli. Kdo by poslouchal takové řeči.
Obchody jim kazil, zajímavé a vzrušující zvyky jim chtěl rušit, k větší míře tolerance a slitování je chtěl vést, a to nás lidi nikdy nebaví. My chceme budovat, lepší být, soutěžit a odsuzovat a posmívat se těm, kdo jsou horší než my. To nás baví.
Pašchůr, syn kněze Iméra, jenž byl vrchním dohlížitelm v Hospodinově domě Jeremiáše slyšel a dal ho za jeho řeči, za jeho prorokování, zbít a vsadit do klády, která byla v Horní Benjamínské bráně u Hospodinova domu. Když ho po nějakém čase propouštěl a snad měl pocit, že se Jeremiáš zklidnil, znormalizoval, řekl mu Jeremiáš: „Hospodin tě nepojmenoval Pašchůr, nýbž Magór mi-sabíb (to je Kolkolem děs). Toto praví Hospodin: Děsu vydám tebe i všechny tvé přátele. Před tvými zraky padnou mečem svých nepřátel. Celé Judsko vydám babilónskému králi. On je přestěhuje do Babilóna a pobije mečem. (…) A ty Pašchůre, všichni obyvatelé tvého domu, půjdete do zajetí; přijdeš do Babilóna a tam zemřeš a tam budeš pohřben ty i všichni tvoji přátelé, jimž jsi klamně prorokoval.“
V zápětí, volá Jeremiáš k Bohu, slovy, která jsme již četli:
„Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“
A ještě pokračuje (Jer 19, 10 – 18):
Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho !“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta. Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků. Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán. Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: „Narodilo se ti dítě, chlapec,“ a udělal mu velkou radost. Ať je ten muž jako města, která Hospodin nelítostně vyvrátil; ať zrána slyší úpěnlivé volání a za poledne válečný povyk. Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem, aby její lůno bylo věčně těhotné! Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?
Jeremiáš nesl kříž, kříž daru, který mu byl Bohem dán. Nesl kříž kritického slova (postaru „prorokování“), dar společenské analýzy a odhadu politických událostí. Měl pravdu, ale těžce nesl osamocení a nenávist, kterou na sebe svým darem strhával. Uměl Boha chválit, ale hned zas propadal depresi a chtěl nejraději umřít. Tento statečný bojovník za práva sirotků, vdov a bezdomovců proklíná den, kdy se narodil, proklíná své rodiče.
Ale fuj, Jeremiáši. Tví soukmenovci sice občas rituálně upálí své dítě na oltáři Baala, bůžka prosperity, síly a plodnosti, ale takto, že by se rouhali? Hanba, třikrát hanba tobě, Jeremiáši! Tak nekorektně a neslušně mluvit. Takové prudké a nepěkné, emoce!
Nepřipomíná vám to trošku Petra?
Petr, který Ježíše ještě před malou chvíli u Caesareje Filipovy vyznal Mesiášem, Synem Boha živého (a Ježíš mu na to zaslíbil, že na něm, coby na skále, zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou a přidá mu k tomu také klíče od nebeského království), tak tento Petr si nyní bere Ježíše stranou a kárá ho, když ježíš oznamuje, že bude trpět a bude zabit a pak bude vzkříšen: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Jako by říkal: To se přece nesluší, aby Syn Boha živého trpěl, aby byl neúspěšný. Ty, jako Mesiáš musíš vítězit, mít hodně přívrženců, vybudovat velikou komunitu, ne si někde tiše a za městem trpět.
A Ježíš, Boží syn, Syn člověka, mu musí říct: zařaď se za mě, satane! Zmlkni a následuj mne!
I učedníkům Ježíš hned dodá: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“
Ježíš učí, a podobně mluvili i někteří další velcí duchové lidstva, že nezáleží na prosperitě a na vnějším úspěchu, ale na záchraně života. Na schopnosti život opravdu žít a prožít. Neobětovat jej na oltář nějakému bůžku, ale žít jej v přítomnosti živého Boha.
Pravý život nalezneme tak, že život přijmeme se vším, co k němu patří. Se vším, i s našimi nedostatky i nedostatky našich blízkých, i s naší slabostí, nevýkonností a pomalostí.
Dnešní svět, do kterého jsme si zkonstruovali roboty a stroje na počítání a měření vytváří iluzi, že život lze dokonale spočítat, vymyslet, upravit, přeoperovat, vyčistit, zkrátka učinit dokonalým. Že je možné všechno dělat rychleji a ještě rychleji, je možné se dopravovat pohodlněji a rychleji a rychleji.
Včera jsme byli d Darinou vrátit obrazy Hance Voříškové, malířce, divadelnici a básnířce. Bydlí ve velmi nehotovém a přeci krásném domečku. Vyprávěla nám, jak ji ovlivnil verš od Jana Skácela: „Když je dům dostaven, vstoupí do něj smrt.“ Co je dokonalé, je mrtvé. Život je vždy nehotový, nedokonalý.
V cestě pravého života, života žitého v důvěře, nemůže jít o úspěch, o zvyšování rychlosti, o odměny, o slevy, ani o ovace – o dokonalost. Jde o pravdivost, o vděčnost, o lásku, o svobodu. Když budeme hledat pravdivost, vděčnost, lásku a svobodu a s ní odpovědnost za sebe a za naše vztahy, budeme asi pomalejší, méně výkonní, méně úspěšní, a asi nezískáme celý svět, ten získají mezi tím ti, kteří nedbají na úpění lidí v robotárnách, kterým nejde o člověka, ale jen o peníze. Možná si jednou koupí velcí bílí muži, nebo malí žlutí muži, celý svět, ale získají tím život?
Povím vám dva příběhy, které nám Hanka včera vyprávěla. První je o cibuláři: Byl jednou jeden cibulář, který prodával svou cibuli na trhu. Přišel za ním jednou bohatý muž a nabídl mu: „Proč bys tady celé dny vysedával a smlouval o každé kilo cibule? Já od tebe koupím všechnu tvou cibuli, možná trochu levněji, ale budeš to mít odbyté a zaručeně prodáš všechno.“ Cibulář se ho zeptal: Co bych potom ale dělal po zbytek dne? Přišel bych také o to množství rozhovorů a o to krásné smlouvání s lidmi. Cibulář svou cibuli bohatému muži neprodal.
Ten druhý je příběh je o indiánovi: Na břehu velikého severoamerického jezera, které vypadá jako moře, ale je v něm sladká voda, loví indián večer ryby. A najednou k němu přijde bohatý bílý muž a říká: „Proč si, pro pána, nevezmeš tu kánoi, která se támhle válí, trochu ji nepoopravíš a nevyjedeš na jezero? Tam bys chytil víc ryb.“ A indián se ho zeptá: „A co bych s nimi dělal?“ Bohatý bílý muž odpoví: „Prodal bys je na trhu a po nějaké době by sis mohl koupit větší loď a chytat ještě dál na jezeře, kde je ještě víc ryb.“ „A co bych s nimi dělal?“ zeptal se znovu indián. „No zas bys je prodával na trzích a ve velkoobchodech a zakrátko bys mohl koupit obrovskou loď a vyjíždět i na opravdové moře a koupit další námořní rybářské lodi a ty by ti vydělaly spousty peněz.“ „A co bych s nimi dělal?“ na to indián opět. „No už by sis mohl zaplatit managery a vůbec by ses nemusel o svůj byznys starat a jen bys mohl sedět u jezera a koukat spokojeně na západ slunce“. „Ale to já právě teď dělám“, odvětil mu na to indián.
Nemusíme být úspěšní ani jako společenství, nemusíme mít nejlepšího a nejvýmluvnějšího kazatele, nejlepší a nejvyhranější varhaníky a hudebníky, nejúžasnější a nejodpočatější učitelky nedělní školy, nejlepší správce budov a internetových stránek a facebooku a finací. Nemusíme mít nejskvělejší zahradníky a sociální pracovníky a učitele a ředitele. O to ve víře nejde. Jde o to, zda jsme schopni unést svůj úděl. Svůj kříž. Jde o to, abychom každý zvlášť a také jako společenství uměli unášet těžkosti darů a daností, které jsme od Boha dostali. Jde o to přijímat je z vděčností a svůj úkol plnit, i když je těžký, i když v něm často selháváme a klesáme, i když za něj nesklízíme pochvalu, i když za něj nejsme kdovíjak odměněni.
Jak umíš ty unášet těžkosti, jak umíš nést svůj kříž? Nepodléháš až příliš magorskému našeptávání, že slabost, neúspěch jsou neslušné? Nepodléháš až moc magorskému, děsem obestírajícímu pokoušení, že vše je potřeba obětovat úspěchu? Nedáváš někdy hlasy volající po reformě po změně, hlasy vybízející k větší míře laskavosti a milosrdenství do klády, jako to udělal Pašchůr (Magor) s Jeremiášem? Nekáráš až příliš často jako zbožný vyznavač Petr: „Ale Pane, to se ti nemůže stát!“?
Pokud ano, zařaď se za Pána pravého života, života žitého teď a tady, přijímajícího život se vším, co přináší, zařaď za ukřižovaného a vzkříšeného Pána a následuj!
3. Píseň: EZD 623 „Důvěřuj se v Pána“ / 636 „Z tvé ruky, Pane můj“
Ohlášky:
Přímluvy:
Poslání - Řím 12, 1 - 2: 1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. 2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Požehnání - Lv 6, 24 – 26: 24 Hospodin tě požehná a ochrání tě, 25 Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, 26 Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘
4. EZ 489 „Tvé požehnání, dobrý Otče“ / D 649 „V tobě je radost“