Velký Pátek
Zamyšlení nad texty Mk 14 a 15., 10. 4.2020
Ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha svatého.
Vstupní verše: Iz 53,3-6: 3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. 4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
Píseň: EZ 311 (1.4-8)
Modlitba: Ztišme se nyní ve chvíli mlčení k osobním modlitbám a meditacím. Připomeňme si tichem, že Bůh je přítomen všude - nejen ve slovech ale i v mlčení, nejen v životě ale i ve smrti. Za to mu v tiché radosti děkujme.
MLČENÍ
Pane, děkujeme za to, že nás neopouštíš nikdy: ani v těžkostech života a ani ve smrti. AMEN
Čtení pašijí podle Marka: Mk 14; 15; Píseň SV 443 zpívaná po každém oddíle (14,1-11; 12-25; 26-52; 53-72; 15,1-32; 33-47
Zamyšlení: (volně podle Svatopluka Karáska)
Vrcholný děj Velkého pátku svědčí o Boží skrytosti. Ateismus věří: Bůh není. Víra věří: Bůh je, ale zůstává ve světě, v dějinách i v dnešní době ve skrytu. Ateismus řekne: je-li skrytý a schovaný, pak to přijde nastejno, je to, jako by nebyl. A víra věří: ne, to nepřijde nastejno, neboť Bůh je a ze svého skrytu vystoupí, vrátí se do svého, ještě se vyjeví a prorazí, jednou všichni v úžasu spatříme jeho slávu.
Víra není možností Boha si prohlédnout, dokonale ho poznat a pochopit. Boha nemůžeme definovat, je nevýstižný. Bůh je skrytý, a snad nejskrytější v ději Velkého pátku.
Hledejme právě to, jak Bůh je – jak nevíce je – v té tmě za bílého dne. Tma Velkého pátku, to není jen zatmění slunce, to je temnota, v níž pláče a trne hrůzou celé stvoření. Vše, Boha nevyjímaje, potemnělo, přichází tma jako absence světla, lásky, porozumění, tma jako dočasný triumf násilí a hříchu.
Jenže už starozákonní žalmista věděl, že v temnotě může být Bůh skryt. V žalmu 18 čteme, že Bůh „temno učinil svou skrýší.“
V Ježíšově vydanosti napospas, v jeho bezmoci a slabosti je skryta i Boží síla. Ohromná moc a síla, která se ještě nevybíjí, ještě se neuvolňuje.
Proč se Bůh nevyjeví ve své moci a síle, proč trpí spravedlivý, proč Bůh nesmete těch pár chabých zbrojnošů poryvem větru a proč později Bůh nezasáhne v římské aréně či ve vyhlazovacím táboře ve prospěch bezbranných, kteří jsou vydáváni na smrt?
Ptáme se také znovu: „Bože, proč?“ Bůh je skrytý, není zjevný v úspěchu, v prosperitě a v blahobytu, kde na něho člověk zapomíná; není k mání ani v čase soužení, kdy ho voláme a kdy se ptáme: „Proč?“ I Ježíš umírající na kříži se ptá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Bůh i v této veliké chvíli zůstává ve skrytu, neukazuje se v moci a síle, v razanci zázraku, je skrytý v tvaru i moci, skrytý ve tmách nejhlubších. Ale i v této tmě víra věří. Nechápe, ale věří. Ježíš volá: „Bože můj!“ – tj. věří, upíná se k Bohu, přestože nechápe jeho mlčení. Věří, tak jako i my věříme uprostřed našeho soužení, v okamžicích, kdy nic z toho, co se děje, nechápeme. Věříme v Boží moc a sílu i tam, kde se bez Božích zábran projevuje hřmotná síla násilí.
Jako odpověď na naše a Kristovo „Otče, proč?“ Skrytý Bůh jakoby mailoval svou zprávu, prosbu Boha, Otce: „Posečkej, posečkej ještě malou chvíli, jsem s tebou, pláču a trpím s tebou a v tobě, ale zůstanu ve světě skrytý, posečkej ještě chvíli, od pátečního večera do nedělního rána. Musíme to vydržet,“ říká Bůh trpící lidskou neláskou a krutostí, „posečkej chvíli a uzříš mě, vejdeš do mé slávy již nerušené lidskou omezeností a rozpadlostí. Ještě chviličku posečkej, a již vejdeš do radosti vyproštěné z drápů lidské nelidskosti.“
Na Velký pátek, v tom hrůzném triumfu tmy a Božího mlčení, v tom celokosmickém smutku pod křížem, se ale objevuje i síla Boží skrytosti. Podle Markova evangelia zůstalo všem, kteří Ježíše za jeho života potkali, úplně skryto, že Ježíš je Syn Boží. Z lidí tuto skrytost nepoznal nikdo. Až v okamžiku Kristovy smrti, až v zážitku krize, náhle, z ničeho nic, vydechne v úžasu římský biřic, setník: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“
Hle, pohan, člověk neznalý Písem ani Zákona, rozpoznává v opuštěném a trpícím Kristu Božího Syna. Ta hrozná smrt ho přesvědčila: „Jistě, ten člověk byl Boží Syn.“ Opona chrámová se tak roztrhla, místem, kde lze Boha rozpoznat, se stal celý svět a to znamená, že Bůh mluví a sděluje cosi podstatného i skrze své mlčení, že i v bezmoci se zaskví Boží moc, i tehdy se Skrytý vyjevuje – jak jinak by mohl užasnout ten pohůnek násilí, jinověrec a Říman?
Bůh je skrytý i ve svém zjevení – nikdo až na jednoho jediného v Kristu nerozpoznal Božího Syna –, ale zároveň je to Bůh zjevný i ve své skrytosti: nebýt toho, že zjevuje svou moc i v bezmoci, jak by mohl po tom všem ten setník pod křížem ještě uvěřit, jak by po tom všem, co se ve světě dělo a dodnes děje, mohl ještě uvěřit kdokoli z nás, jak bys mohl uvěřit ty a já, kdybychom podobni onomu setníkovi Boha nenašli i v jeho úkrytu, ve tmě odpadu, ve smrti nejbližších, ve zděšení opuštěnosti? Jak bychom mohli stále ještě věřit, kdyby se Bůh přesvědčivě nevyjevoval v bolesti, kdyby se nám nevyjevoval v utrpení?
V takových chvílích se, jako u setníka, rodí víra, která se odvažuje věřit i za smrt.
V tom děsném představení křižování se Římanovi představil skrytý Bůh. Srdce pacholka v té tmě zazářilo vírou – něco na něj sáhlo, něco se ho dotklo, něco ho oslovilo, něco ho přesvědčilo a on uvěřil, neboť to něco, to byl právě skrytý Bůh.
První část Veliké noci končí zázrakem víry tam, kde by nikdo žádnou víru nečekal. Hle, Bůh mlčí, Syn umírá a srdce pohana se otevírá víře. Skrytý je nelezen a rozpoznán – víra, naděje a láska jdou i za smrt.
Amen
Píseň: EZ 312 nebo Svítá 267 „Proč jen mlčíš, Pane“
Přímluvná modlitba:
„Pane, ty se nám dáváš poznat ve své skrytosti, ve svém utrpení i v utrpení našich bližních i utrpení nás samotných. Zakoušíme tvoji bezbrannost a přitom tvoji nesmírnou moc, kterou si proměňuješ svět. Dávej nám porozumět své cestě, cestě Boží lásky. Lásky, která se projevuje spoluutrpením a spolunesením těžkostí bolestí a problémů.
Buď, prosíme, s těmi, kdo ti nerozumí a v ranách toho světa tě nespatřují.
Buď, prosíme, s těmi, kdo ztrácejí naději ve svých bolestech.
Buď, prosíme, s těmi, kdo nesou tíhu břemen svých blízkých a padají pod nimi.
Buď, prosíme, s těmi, kdo se blíží konci své životní poutě.
Buď, prosíme, s těmi, kdo se trápí svými vinami.
Buď, prosíme, s těmi, kdo tě hledají.
Přiznej se k modlitbě, kterou máme od tebe a v které spojujeme všechny naše prosby s křesťany na celém světě:
Otče náš, který jsi na nebesích…
Poslání: 1Pt 3,18; 4,1-2:
„Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte jeho smýšlením. Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. Proto i vy ve zbývajícím čase života nebuďte oddáni lidským vášním, ale vůli Boží.“
Požehnání: 2Pt 3,18:
„Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.“ AMEN
Píseň: EZ 326