2. neděle po Velikonocích 19. dubna 2020
„O odpouštění a ovládání hříchů“
Pozdravme sami sebe i ty, se kterými sdílíme nedělní ztišení a radost:
„Milost nám a pokoj od Pána našeho Ježíše Krista!“
Vstupní verše – Ž 70, 1 – 6: 1 Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! 2 Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. 3 Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz! 4 Bože můj, pomoz mi vyváznout z moci svévolníka, z rukou bídáka a násilníka. 5 Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám. 6 Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.
Píseň: EZD 669 „Přijď, spasiteli“
Modlitba: Ježíši, Kriste, náš Pane, oslavujeme Tě, radujeme se z Tebe! Ještě stále neseš rány, které na tvém těle způsobila lidská zloba a strach. Tvé ruce ještě stále nesou stopy hřebů, a v Tvém boku stále ještě zeje rána po kopí. Byl jsi v zajetí smrti, ale nezapomněl jsi na nás a přicházíš nám v ústrety, abys nás pozval k novému a věčnému životu.
Nedaří se nám porozumět, jak přesně přicházíš a někdy se marně snažíme přijít na to proč?! Jenže Ty přicházíš: ne abys odpovídal na naše otázky, ale abys nám ukázal svou tvář. Abys nám ukázal že se už nemusíme bát bolesti ani smrti, že nad vším vítězí Tvá láska, Tvé milosrdenství a Tvé odpuštění. Jsi věčně živ a my – spolu s lidmi na celém světě – můžeme jásat: Haleluja! Amen
1. Čtení – Nu 14,11 – 24: 11 Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? 12 Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“ 13 Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, 14 a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. 15 Když tento lid do jednoho usmrtíš, pronárody, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: 16 Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.‘ 17 Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: 18 ‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ 19 Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“ 20 Hospodin odvětil: „Na tvou přímluvu promíjím. 21 Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. 22 Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, 23 nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. 24 Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí.
Píseň: EZ 442 „Pane, dnešek je den chvály“
Hlavní základ rozjímání – J 20, 19 – 29: 19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ 27 Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ 28 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ 29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Rozjímání: Když člověk chce nějakým způsobem vyložit vztah k někomu jinému nebo něčemu jinému, nejlepší forma vyjádření je příběh anebo přirovnání. Představte si, že byste chtěli někomu popsat vztah k někomu dalšímu a říkali byste: „vztah k němu se dotýká centra mé bytosti“; „v její přítomnosti jsem exaltovaně excitovaný“; „při setkáním s ním se mi vyplaví více oxitocinu“; anebo naopak: „pro nepřekonatelný odpor spolu nejsme schopni kooperace“; "když ho vidím, zvyšuje se mi hladina testosteronu, dopaminu a kortizolu a akutně hrozí nebezpečí nekontrolovatelné a briznatní uvolnění mé agresivity". Vaši posluchači si nejspíš těžko zapamatují tento druh sdělení, a je proto daleko lepší říct něco jako: „úplně po ní šílím“; „je pro mě jako droga“; „vidím ho všude“; nebo: „s ní bych nechtěl sdílet ani rohožku“; „nejradši bych ho zabila“. Ani jedno z těchto sdělení není v podstatě pravda, ale váš vztah a rozpoložení vyjádří daleko lépe, pochopitelněji a rozhodně zapamatovatelněji, než ty pokusy předešlé a jistě v mnohém přesněji.
Proto bible používá k popisu vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu příběhy a přirovnání, a ne třeba nějaký vědecký jazyk fyziky, historie nebo filosofie. Obyčejná vyprávění jsou srozumitelnější. (Bible používá tuto formu mimo jiné i proto, že většina lidí neuměla tehdy číst a psát, a tak pro zapamatování myšlenky nazpaměť byl vhodnější příběh než nějaká definice.)
To chápali, a tak bibli četli celé generace čtenářů. Až dnes děláme chybu, že bibli zaměňujeme za soubor vědeckých pojednání nebo zpráv z renomovaných vědeckých časopisů či dějepiseckých studií. Abychom se v bibli mohli dočíst o našem životě, musíme tento druh čtení opustit.
Problém trochu je, že i když se naučíme číst texty bible jako slovní obrazy, někdy se nám stane, že nebudeme rozumět, co některá vyjádření pro tehdejší pisatele znamenala. Asi jako když už zakrátko nebudou lidé vědět, proč se nastartovat motorku dřív řeklo „motorku nakopnout“. Startovalo se prostě nohou, zatímco novější typy motorek se startují klíčkem. Proto je potřeba si někdy ty starověké příběhy převyprávět a říct si, jaký která zmínka měla význam pro tehdejší posluchače a jak to říct dnes současným jazykem, abychom tomu rozuměli. A třeba vymyslet i nějaký nový příběh.
Podívejme se tedy na to, co popisuje ten příběh z Janova evangelia: Ježíšovi učedníci byli v neděli, tedy rozumějme první den po dni odpočinku, po šábesu, ukrytí v domě a báli se Židů. To ovšem není situace učedníků bezprostředně po Ježíšově ukřižování, ale situace křesťanů kolem roku 100, kdy už došlo k jejich odtržení od Židovstva, kdy už byl zbořen chrám, na jehož obraně se křesťané odmítli podílet a židé je vyloučili ze synagog. Pisatel Janova evangelia píše o Ježíšových učednících, kteří ho zažili, ale používá to jako obraz vztahu svých současníků k Ježíšovi. Právě ve vztahu k Ježíšovi jsou s těmi původními apoštoly na stejné lodi. Tak jako první den po sobotě v roce, řekněme 33, bezprostředně po ukřižování, tak v roce, řekněme asi tak 100 našeho letopočtu, je Ježíš už mrtvý. Naděje v něj dohasíná. Začínají se množit různé představy a názory na to, kdo vlastně byl. A to je i naše situace dnes. Tady a teď. Taky tu dnes sedíme v neděli – první den po sobotě. Nebojíme se sice nejspíš Židů ani židů, ale obáváme se teď zrovna nejspíš trochu Kovitu-19 a ekonomického dopadu karantény. Každopádně i bez hrozby nakažení novým koronavirem již dlouhodobě nevíme s čím jít za druhými lidmi a jak k nim mluvit o svých nadějích, které v nás probouzí Ježíš Kristus. Stejně jako učedníci a učednice před bez mála dvěma tisíci lety se často rovněž i my dnes ptáme, co je vlastně podstatou zvěsti o Ježíšovi, kým byl?
Kolem roku 100 našeho letopočtu začal být velmi populární názor, že Ježíš, vlastně ani nebyl člověk. Byl Božím vtělením a smrt, ukřižování, neprožil naplno. Jakožto boží bytost by přeci nemohl trpět. Podstatou Ježíšova příběhu prý bylo to, že přišel lidi pozdvihnout na čistě duchovní cestu, a cestu tajného poznání. Vytrhnout je z jejich tělesnosti a přivábit do nebeských sfér. Tomuto tehdejšímu módnímu názoru se říká gnóze, což přeloženo znamená „poznání“. Mnoho křesťanů si začínalo tehdy myslet, že pravým následovníkem Ježíše je ten, kdo „poznal“, že tělo je tu jen na obtíž, všechno fyzické je jen nepotřebný balast a nám by mělo jít o to zbavit se všeho tělesného. Na vztazích k druhým lidem nezáleží, nezáleží ani na tom, zda někdo trpí, to je všechno podružné; to jediné, o co prý jde je, aby se každý snažil docílit toho tajuplného poznání, jak dosáhnout spasení a záchrany. To se prý podaří ale jen elitě, těm, kdo toho pravého poznání dosáhli – tedy gnostikům. Tito gnostikové tvrdili, že kromě nich existují ještě také lidé, které nazývali „psychičtí“, kteří by se museli hodně a hodně snažit, aby pravého gnostického poznání jednou dosáhli, ale šanci mají. No a pak už podle této teorie existuje jen jakési lidské bahno, plebs, kterým se nalézt záchranu a pochopení pravé podstasty života nepodaří nikdy. To jsou lidé „tělesní“, „fyzičtí“.
Příběhem o učednících za dveřmi se chtěl Jan postavit proti takovým názorům – proti gnosticismu – a povědět: Když jste zavření jen sami mezi sebou a bojíte se všeho okolo a nevíte, jak to s Ježíšem je, tak je to, abyste věděli, takto: Ježíš k nám přichází i skrz zamčené dveře tedy i skrz náš strach i naše obrany a zdraví náš třikrát (rozuměj tolikrát, abychom to přijali) pozdravením pokoje: „Pokoj vám!“ Ježíš nepřináší rozdělení lidí na nějaké podskupiny, ale lidi naopak sjednocuje. Pokoj – hebrejsky šalom – znamená totéž co harmonii, souznění, shodu.
Ježíš pozdraví své učedníky jednou a ukáže jim ruce a bok. Vzkříšený Ježíš není duchovní bytostí, nějakým transem. Je to ten Ježíš, který byl ukřižován, na kříži skutečně umřel a pak ho položili do hrobu – jako kteréhokoli jiného člověka. Vzkříšený Kristus, ten, který vstupuje napořád do našeho společenství je ten Ježíš z Nazaretu, který uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Byl to člověk z masa a kostí a šlo mu o náš život tady na zemi, ne nějaké vytržení, extázi, nějaké tajné nauky, jak uniknout zodpovědnosti za svůj život.
Když pak Ježíš pozdraví podruhé „pokoj vám!“ a vyšle své učedníky takovým způsobem, že jim vdechne Ducha – že je nadchne svým Duchem – neznamená to, že by je vybízel k nějaké duchařině, právě naopak: Tak jako jeho, Ježíše, poslal Bůh, tak i on posílá všechny, kdo ho následují a chtějí následovat, aby odpouštěli hříchy. Zde na zemi, v konkrétních i obtížných situacích a všem!
A tady je potřeba zmínit velikou chybu, na kterou upozornil františkán, katolický kněz a disident Zdeněk Bonaventura Bouše (v roce 1975 v Kostnických jiskrách (č.4), otištěno v jeho knize Epilegomena). Chybu, které se dopustili překladatelé ekumenického překladu, když 23. verš přeložili: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Správný překlad je pod čarou, a není známo, proč se nedostal do hlavního textu. Současný překlad uvedený v hlavním textu je nejen překladem špatným, ale i hrůzným pochopením a výkladem původního řeckého textu. Znamená totiž, že Ježíš svěřuje církvi pravomoc odpouštět, nebo neodpouštět hříchy!
Jenže to právě je strašlivá deformace Ježíšova výroku! Ježíš totiž v druhé polovině své věty neříká nic o neodpuštění hříchů, ale o zadržení, přemožení hříchu, o jeho ovládnutí. V originále je užito sloveso kratein, které známe např. ze slov jako: demokracie, autokracie, byrokracie atd, slovo, které znamená mít něco v držení, vládnout něčím. Navíc: Ekumenický překlad ze semitského paralelismu, totiž ze zesílení důrazu opakováním téhož jinými slovy dělá antitezi. Nesprávně překládá: „co odpustíte bude odpuštěno, ale co neodpustíte nebude odpuštěno“ místo správného znění: „co odpustíte bude odpuštěno a co přemůžete bude přemoženo“. Je to hrozné a zlé překroucení Ježíšových slov, překroucení, které dává zapravdu a posvěcuje jeden obrovský hřích církve, totiž uplatňování tak zvané „moci klíčů“. Oč jde?
Pokud někdo někdy sledoval na příklad přenos projevů papežů z Vatikánu, tak mohl od komentátora někdy slyšet vysvětlení barev Vatikánské vlajky. Žlutá a bílá jsou barvy zlatého a stříbrného klíče, kterým má církev možnost odpouštět anebo uzamykat hříchy lidí. Jde o dost šílený relikt středověké církve, který ale vyznávala – bohužel – svého času i třeba naše česká Jednota bratrská.
Poznámka: V Matoušově evangeliu (16,19) dává Ježíš Petrovi pravomoc rozlišovat a aplikovat příkazy Mojžíšova zákona. Ono: „Dám ti klíče království nebeského, co rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno v nebi, co svážeš, bude svázáno“, které tam Petrovi říká, se netýká hříchů, ale odborného a autoritativního výkladu, kdy a v které situaci platí ten, či onen příkaz Zákona. To v té době směli v židovské komunitě vykládat a určovat pouze zákoníci, Ježíš však přenáší tuto pravomoc a svobodu na Petra, potažmo na učedníky a vlastně na každého křesťana. Dodnes mnohé pohoršuje to, co pohoršovalo už tehdy, totiž že odpovědnost za správnost plnění Zákona svěřil Ježíš osobnímu svědomí svých učedníků, prostých a neučených „lidí země“, a tak objektivní a autoritativní závaznost mravních norem vlastně zrušil.
Církev časem, tak jak rostla její moc a potřebovala si ji upevnit i ideologicky, počala tento text spojovat s tím janovským, který dnes máme před sebou, a který se týká něčeho zcela jiného, totiž: odpuštění hříchů a jejich přemáhání. To také bylo a je pro mnohé pohoršlivé, neboť v představách Ježíšových současníků odpouštět hříchy a přemáhat je mohl pouze a jen sám Bůh. Ježíš však posílá své učedníky, aby odpouštěli hříchy stejně tak, jak to činil on sám. Církev pokřivila oba texty tím, že je spojila a učinila z nich absurdní argument pro uzurpování si pravomoci neodpouštět hříchy.
Ti, kdo následují Ježíše, dostávají od něho moc jeho Ducha, v níž se ukazuje moc Boží, přemáhající hřích a smrt. Ježíš jim a nám jakoby říká:
„Jděte do světa, odpouštějte hříchy a přemáhejte je. To je vaše nejvlastnější poslání. Kdo jiný to má dělat než vy? Hřích vládne světu a vy jste posláni, abyste tento hřích přemáhali a osvobozovali ty, kdo jsou v jeho moci. Komu hříchy odpustíte, ten bude z hříchů osvobozen. A kterýkoliv hřích přemůžete, ten bude přemožen a nebude už dál člověku a lidem a tvorům okolo něj škodit. Sejdete-li z této mé cesty, kterou jsem jednou provždy na svém kříži otevřel, začal a umožnil a kterou Bůh Otec potvrdil mým vzkříšením, a nebudete-li hříchy ve své lhostejnosti nebo naopak zákonickém sudičství a pýše odpouštět a přemáhat je, pak nejste moji učedníci a hříchy budou dál otravovat svět a lidské duše svými smrtelně otravnými výpary.“
Takové řeči ovšem všichni neuvěří – podobně jako nedůvěřivý a nevěřící Tomáš. Ten je v tom příběhu zástupcem všech, kdo si chtějí sáhnout. A to už není přístup gnostika ale spíš agnostika. Má jasné představy o tom, jak poznání dosáhne: musí si sáhnout, zažít vše na vlastní kůži, poměřit a zvážit.
A tak Ježíš přichází po týdnu, zas v den po sobotě, kdy se křesťané schází – tedy v neděli, v den vzkříšení – a do třetice zdraví „pokoj vám“! A nabízí Tomášovi, aby si sáhl. Mohlo by se zdát, že Tomáš měl oproti nám velikou výhodu, že si sáhnout mohl. Ale viděl bych to, podobně jako celé to vyprávění o zamčených učednících, jako obraz: i my si přeci máme a můžeme sáhnout na rány trpícího a mučeného Krista. Právě v odpouštění hříchů! Jen si to zkuste, odpouštět! Co nepochopení a nenávisti si užijete od tak zvaně spravedlivých, spořádaných, zbožných a slušných lidí! Odpouštění, zvládání a přemáhání hříchu ve světě – to bolí, to stojí námahu, jizvy a šrámy a někdy dokonce i smrt. Ale také co zažijete radosti těch, kterým odpustíte! To bude jako vzkříšení z mrtvých! V konkrétním dotýkání se ran zraněných bytostí tohoto světa a v přemáhání těch bolestí odpouštějícím smířením je hluboký pokoj. - Pro všechny, kdo tomu důvěřují. Přo všechny, kdo uvěří.
Pokud je nám málo Ježíšovo pozdravení pokoje, pokoje tady na zemi v našem těle a našich vztazích, pokud je nám málo, že nás vybízí k přemáhání vin a dluhů odpouštěním, tak už si do toho jednou pořádně sáhněme! Máme možnost. A pro mnohé z nás, jako i pro Tomáše teprve až takový zážitek povede k vyznání Ježíše jako našeho Pána a Boha. Ovšem dobře je těm, kdo nemusí zacházet až tak daleko, kdo jsou schopni uvěřit a důvěřovat poslání a nutnosti odpuštění a přemáhání zla, aniž se musí předtím přesvědčit, aniž musí vidět a cítit, jak moc pokořování zla po dobrém bolí.
Pokusil jsem se pro naše přemítání naznačit, jaké vztahy asi popisoval příběh, který napsal evangelista Jan. Vztah učedníků a křesťanů k Ježíši a z toho odvozené vztahy mezi nimi (námi) navzájem.
Inspirováni tím příběhem můžeme zkusit vymýšlet příběhy jiné, v nichž bychom současným jazykem vyjádřili, kým pro nás Ježíš je, s čím k nám přichází a jak nás to mění. Můžeme zkusit o tom přemýšlet třeba za domácí úkol.
Píseň: EZ 392 „Z pravé víry vzchází“
Sdílení záležitostí života sboru:
- O prvních bohoslužbách slavených společně ve shromáždění se dozvíme snad již příští týden.
- Narozeniny oslaví v příštím týdnu Jiří Černý, Vlasta Propilková a Radmila Bartošková. Přejeme všem oslavencům Kristův pokoj v duši, v srdci i v těle.
Přímluvná modlitba:
Pane, ty nás stavíš do světa, jako ty, kterým bylo mnoho odpuštěno, a zároveň nám svěřuješ moc odpouštět. Vdechuj do nás, prosíme, svého Ducha, abychom moc odpouštět a ovládat hřích rozpoznali jako to nejlepší, co nám nabízíš, jako to, co způsobuje pravý Pokoj mezi lidmi.
Prosíme, odpusť nám všechno, co jsme zlého způsobili druhým lidem i přírodě, vědomě i nevědomě.
Prosíme odpusť všem, kdo nějak ublížili nám, kdo nás snižovali a trápili.
Prosíme odpusť všem, které trápí jejich viny a ty je spoutávají a oni nemohou z místa a točí se jakoby v kruhu.
Prosíme dávej moc svého odpuštění všem, kdo jsou zapojeni do konfliktů, do válek, ať najdou sílu k přetnutí řetězu nenávisti a násilí v tvém odpuštění.
Prosíme buď se svou církví, ať si jednotlivé její podoby, jednotlivé denominace dovedou plně odpustit, co si v minulosti napáchali a jsou schopny vykročit k jednotě v Tvém Duchu.
Prosíme buď se všemi, kdo prožívají veliké fyzické nebo duševní trápení, dávej jim svého Ducha a svůj Pokoj a zmocňuj si nás, prosíme, abychom Tvého Ducha a Tvůj Pokoj byli schopni a ochotni k lidem v trýzni přinášet, a to i nyní v situaci celkového omezení karanténou.
Spojeni v Duchu Svatém voláme s Tebou, Pane Ježíši Kriste, Boží Synu, jako dcery a synové Boží: Otče náš…
Poslání – 2 K 2, 4 – 11: 4 Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. 5 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. 6 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. 8 Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; 9 jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. 10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. 11 Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.
Požehnání – 2.Tes 2,16-17:
„Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí naše srdce a dá nám sílu ke každému dobrému činu i slovu.“ AMEN
Píseň: D 703 „Pokoj Vám“