„O cestě do Emauz aneb o cestě z krize“
Milí přátelé v Kristu, bratři a sestry, ani tuto neděli se ještě nemůžeme setkat osobně, ale již se nám ta možnost blíží. Ať už sami, ve dvojicích, ať již v užších společenstvích – nejsme sami, ale žijeme Božím děním, božím stálým stáváním se, tedy, jak říkáme, žijeme a jsme v Bohu Otci, Synu a v Duchu Svatém. Jsme tvořeni, zachraňováni a stále znovu probouzeni k životu v lásce.
Úvodní verš: Ž 16, 1 – 2. 9 – 11 1 Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě! 2 Pravím Hospodinu: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.“ 9 Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, 10 neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. 11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.
Píseň: EZ 346 „Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal“
Modlitba: Často si připadáme jako polomrtví, často je nám zle a myslíme na smrt. Ty jsi život. Ty jsi život i ve smrti. Ty jsi život, který překonává smrt a zejména strach z ní. Prosíme, provázej nás, staň se naším středem, naším úběžníkem, naším Bohem! Nechceme bloudit ve tmách a vyčerpaně klopýtat v obavách, výčitkách a strachu. Staň se naším elánem, staň se naší silou. To to umíš a můžeš, ty naše strachy zmůžeš! Amen
1. Čtení: Lk 24, 13 – 27 13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. 17 Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. 18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ 19 On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, 20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. 22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu 23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. 24 Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ 25 A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ 27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
Píseň: EZ 341 „Veleben bůh buď, jeho čin“
Text: Lk 24, 28-35 28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. 29 Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. 30 Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32 Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 34 Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ 35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Zamyšlení: Z dnešního úryvku evangelia můžeme vyčíst jakési desatero pro cestu z krize:
Za prvé: „Dva z nich se ubírali … do Emauz.“ Z Jeruzaléma – města míru, města (místa) pokoje – se i my někdy ubíráme do vesnice Emauz, jejíž jméno by se dalo přeložit jako „lid zavržený“. I my jsme se možná někdy ocitli na útěku od všeho, co nám bylo blízké. I my jsme byli smutní, prožívali jsme krizi. Známe ty chvíle, kdy se zklamání mísí se vztekem. Že jsme byli tak naivní a všemu prostě věřili. I vztek na Ježíše, na jeho lásku, která jako by nás nechala na holičkách. A do toho se mísí pocit smutku: Ježíš náš přítel, náš bratr, náš mistr, s nímž jsme žili je mrtev, jeho poselství přestalo platit. Všechny pocity se mísí: smutek, bolest, strach, vztek i naděje. Chaos pocitů. Takhle to dál nejde, musíme odejít.
Na takovéto životní odchody z dosavadního způsobu života je dobré si právě dnes vzpomenout. Takovéto odchody nejsou hříchem, nejsou špatně. Naopak, patří k našemu procesu zrání, k procesu hledání víry. Kdo vyrazil na cestu, již učinil důležitý krok směrem z krize, i když jde zatím zdánlivě do zatracení - nadále nejspíš bude otevřený tomu, co ho na cestě potká…
Za druhé: „…připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi…“ Jak je dobré, když na cestě strádání a smutku máme někoho, s kým můžeme mluvit. Učedníci jdou ve dvou a rozmlouvají o tom všem, co je trápí. Když si ale své pocity a myšlenky sdělují dva zoufalí lidé, stále jakoby byli uzavřeni v cele a jediné čím do jejich duší svítí trochu světla je zamřížované okno, bránící v opuštění žaláře. V řeči to probírali, zřejmě znovu a znovu, stále dokola a tu se k nim někdo připojí. Sdílená bolest je poloviční bolest, ale skutečný „pokrok“ ve vzájemném stěžování si nespočívá. Takový rozhovor je v podstatě samomluvou ve dvou. A tak zdánlivé vykročení z místa, kde jsme byli, je spíš cestou zpět do zatracení, jak napovídá název vesnice Emauzy.
A právě v takových momentech, kdy už ani přítomnost druhých lidí nepomáhá, v momentech, kdy jsme na nule, kdy nevidíme žádný smysl, se k nám připojuje tiše Bůh. Připojuje se nevolán, nezván a nevzýván. Tam kde se cítíme být od něj nejdál, je nám Bůh nejblíže. Důležité také je, že k nám nepřichází s nárokem, abychom my byli s ním, nýbrž se zprávou, s informací, že on sám už je s námi.
Za třetí: „Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ V jaké podobě nás Bůh navštěvuje v našich krizích, že jej nejsme s to poznat? Co nám brání jej rozpoznat? Někteří psychologové jungovského či franklovského ražení vidí v této neschopnosti napojit se na hlubinný zdroj božství ve středu našeho podvědomí příznak a původ neuróz. V rozervanosti a bezvýchodnosti často naši záchranu spatřujeme pouze nanejvýš jen jakoby v obrysech. Jen jako jakýsi předobraz. Oči ale máme často stále raněné vnitřní slepotou. A tak očima hledíme a nevidíme.
Za čtvrté: „Zeptal se jich.“ Pomoc v krizi nepřichází jako poučení nebo kárání ale jako otázka. Ovšem podstatná, ne nějaká fráze typu: „Taky do Emauz?“ „Taky se máte blbě?“ Či: „Co myslíte? Bude také zítra tak nesnesitelné vedro?“ „Je to hrůza co, ale my to nezměníme!“ Od Ježíše přichází otázka přímo po tom, co je podstatou a pravou příčinou našeho sevření a beznaděje. Ježíš se ptá: "Co je s tebou?" "Co tě tíží?" Na takové otázky se ovšem neodpovídá jednoduše. Spíš nás vedou k hlubokému zamyšlení. Mohli bychom říct, že jsou takové otázky meditativní – protože nás vedou ke středu, středu naší bytosti. Dávají nám odvahu pohledět na sebe v celém svém zoufalství. Když nás někdo vybídne – tak se to asi může! A zároveň můžeme mít důvěru, že s námi onen tázající bude, až budeme odpovídat. Ježíš bude stále s tebou, i když dojdeš až k samému dnu své potemnělé duše. Vnitřním hlasem slyšíme ubezpečení: „Zůstanu s tebou, proto nemusíš sám od sebe utíkat.“ Otázky vzkříšeného jsou otázky, díky nimž se člověk vrací k sobě. Otázky božského průvodce jsou otázky, které míří do středu naší krize a proto to jsou otázky v tomto smyslu kritické. Dávají nám ale odvahu, jít radikálně, to znamená až ke kořenům, k příčinám našich krizí a odtud zas vstoupit do nového života. Takové zrcadlení „vzkříšení z mrtvých“ můžeme nazývat v pozemském životě třeba změnou, obrácením, vykoupením, uzdravením nebo osvobozením; rozhodující zůstává, že pokud k takovému vzkříšení dojde, stává se vztahem k vzkříšenému Kristu, tedy stává se nadějí, že život v lásce je víc než smrt.
Za páté: „Zůstali stát plni zármutku.“ Co se stane s lidmi, když jsou tak soustředěně, tak nevyhnutelně dotázáni po svém životě? „Zůstali stát plni zármutku“ píše evangelista lapidárně. Takové kritické a radikální otázky zpomalí obvyklý tok myšlenek, kterými se mnohdy záměrně zahlcujeme, abychom potlačili to podstatné. Pokud se ten tok zastaví dostaví se zármutek. Zármutek nad rozpoznanými ztracenými nadějemi. Smutek a smutnění jsou ovšem nutné k přestání krize. Smutek vyžaduje pozastavení. Když ve smutku zastavíme své kroky, pocítíme, že se nás Vzkříšený zastává a pomáhá nám ustát naši bolest; dovolí, aby nastala změna a my obstáli.
Za šesté: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ My doufali, že Ježíš je vykupitelem, doufali jsme ve vítězství dobra, lásky, pravdy! A ono se zdá, že to všechno skončilo v hrobě! „Je to prostě všechno v … hrobě!“ Smutek v sobě nese zárodek vzkříšení a uzdravení, ale sám o sobě je velmi těžký a vrací se ve vlnách.
Za sedmé: „Což neměl mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Ježíš na naše opakující se smutky a výčitky odpovídá: Jak jste nechápaví! Vždyť je to přece tak, že Bůh se naplno solidarizoval s člověkem, stal se jeho bratrem v životě i ve smrti. Není to daleko útěšnější, že Bůh je s námi ve všem trápení, než že by zvítězil v podobě nějakého lidského vůdce?! Tak jak to nakonec ukáže i vyprávění o cestě do Emauz: Bůh se s námi naplno identifikoval a je s námi ve chvílích krizí a propadů. Z našeho příběhu zaznívá odpověď na základní lidskou otázky: „Proč utrpení?“ „Jak to může bůh dopustit?“ Odpověď zni: protože Bohu na člověku tak záleželo, tak soucítil s naší trýzní, že se do ní sám vtělil. Člověk a Bůh se střetávají na kříži. To není pro učedníky nijak odtažitá odpověď. Sami teď kvůli Ježíšově smrti trpí, sami teď touží po Boží blízkosti.
Za osmé: „… a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ Blízkost člověka a Boha se popisuje ale v celé bibli, a proto Ježíš učedníkům vykládá Starý Zákon a vše, co se v něm na něj vztahuje. Když srovnáváme vlastní život s biblickými příběhy, docházíme změny: znovu prožíváme Boží blízkost a ta se stává skutečností. Židovský učenec Martin Buber zmiňuje jedno vyprávění: „Jednoho rabína poprosili, aby vyprávěl příběh. ‚Příběh‘, řekl rabi, ‚se musí vyprávět tak, aby samo vyprávění bylo pomocí‘. A pak vyprávěl: ‚Můj dědeček byl ochrnutý. Jednou ho poprosili, aby vypravoval o svém svatém učiteli Baalschemovi. A tak vyprávěl, jak Baalschem měl ve zvyku při modlitbách poskakovat a tančit. Dědeček vstal a vypravoval, a vypravování ho tak strhlo, že musel poskakujíc a tančíc předvádět, jak to dělal jeho mistr. Od té chvíle byl zdráv. Tak se mají vyprávět příběhy.‘“ V biblických příbězích se můžeme nacházet a tak do nás proudí i jejich důvěra a Boží síla.
Za deváté: „ …vzal chléb … lámal … a poznali ho.“ A výklad bible učedníky přiměje k aktivnímu pozvání Ježíše, aby s nimi setrval. Snad se báli, že by o blízkost Boží, kterou zakoušeli ve vyprávěních z bible znovu mohli přijít. Naplno ji tak mohli prožít, a hlavně si uvědomit, když Vzkříšený Kristus s nimi společně povečeřel. Jakoby už nešlo říct víc slovy a musela zapůsobit řeč těla: a tu se to stalo evidentní, očividné – Bůh je tu! Jako by jim z očí spadli šupiny. Šel celou dobu s námi, naše cesta byla jeho cestou, on byl naší cestou. Ve chvíli, kdy Kristus žehná chlebu a láme a rozdává jim, oni díky tomu vstoupí do takřka tělesného společenství s Bohem. Večeře se stane „slavností Boží blízkosti!“ Při této slavnosti se stává zřetelné, kým Bůh pro lidi je. On je nasycením, pomocí, setkáním v láskyplném společenství.
Za desáté: „V tu hodinu vstali a vrátili se …“ Po tom, co učedníci poznali, kým Bůh je, poznali, že Kristus žije, že zvítězil a že je s nimi na jejich cestě a že je tu a byl pro ně, nemohli si to nechat jen pro sebe. A tak znovu vyráží na cestu, tentokrát ale radostně: zpět do města pokoje, za svými bratry a sestrami, aby s nimi svou radost sdíleli. Komu se zjeví Pán a Bůh to neudrží v tajnosti. Pudí ho to, aby se o svou zkušenost podělil i s ostatními. Chce, aby i oni došli té proměny, která spočívá v prožití dobra, krásy, harmonie a schopnosti přijmout krize jako šance. Velikonoční zkušenost není událostí soukromou, nýbrž se vždy odehrává ve vnitřním spojení s kruhem bratří a sester, s kruhem přátel a také do tohoto kruhu vede.
Vrací se zpět do Jeruzaléma, který byl ještě před chvílí spjat s ukřižováním, se zhroucením všech nadějí. Poté, co se vydali do Emauz a setkali se tak ve své krizi s Kristem – živým Bohem, který šel s nimi, mohou se vrátit do svého života a navázat tam, kde přestali. Vrací se zpět do svého všedního života, do práce, a i když vše vypadá zdánlivě stejně, jako dřív, oni sami se stali jinými, a to mění vše!
Píseň: EZ 349 „V nás srdce hořelo“ nebo D 660 „Buď Bohu všechna chvála“
Modlitba: Zůstávej s námi, Bože, Lásko a Milosti! Veď nás do společenství těch, kdo vědí o svých těžkostech, nebojí se o nich otevřeně mluvit, sdílet se. Veď nás tam, kde vládne tvůj Život, kde se lidé nebojí (ani o sebe, ani o instituce) a kde vládne laskavý humor. Buď se všemi nemocnými a osamocenými, posílej nás za nimi, abychom se uměli rozdělit o svou radost z Tvého, Božího Života, který je tím jediným pravým životem naším.
Otče náš…
Poslání: 1 K 15,12-14.20.58: 12 Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? 13 Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. 14 A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra (…) 20 Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. 58 A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.
Požehnání: „A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! AMEN“ (Židům 13,20n)
Píseň: EZ 333 „Bůh náš všemohoucí“